Stát šlápl ve zpracování plazmy vedle

P r a h a - Představa, že Česká republika vybuduje vlastní továrnu na krevní plazmu, a nebude tedy muset krev od dobrovolných dárců vozit na zpracování do ciziny, státu zatím příliš nevychází. Rozhodnutí bývalé Klausovy vlády, která před třemi lety - prakticky ve vší tichosti a bez jakékoli veřejné diskuse o tom, co se má dít s darovanou lidskou krví - schválila šestisetmilionový úvěr na vybudování národního zpracovatele plazmy Sevac, hrozí skončit velkou blamáží. Akciová společnost Sevac má totiž velmi vážné potíže a bez další finanční injekce je prakticky na kolenou. Právě Sevac měl podle představ státních úředníků získat exkluzivní pozici ve zpracování plazmy. Tu stát označil za strategickou surovinu, kterou není dobré ponechávat na zahraničních zpracovatelích a nedržet na ní ruku. "Bude to nenasytné. A velmi to připomíná Temelín," hodnotí dnes tuto myšlenku Petr Turek z Ústavu hematologie a krevní transfúze. Případ sleduje od počátku 90. let, kdy se vůbec poprvé začalo debatovat o tom, jestli si má republika krevní plazmu zpracovávat sama. Jasná koncepce v tak citlivé věci však nikdy nevznikla. Pouze se začaly nalévat peníze - a plazmu dnes vozí ven i Sevac.

Transfuzní stanice nemocnic o spolupráci se Sevakem zatím moc nestojí. Jeden státem nadiktovaný zpracovatel se jim nezamlouvá, ceny Sevaku, který potřebuje splácet úvěr, se jim ve srovnání se zahraniční konkurencí zdají vysoké - a co víc: sklady nemocnic jsou už dnes plné mnohamilionových zásob krevních derivátů možná na dva roky dopředu. Po zavedení finančních rozpočtů pro nemocnice totiž dramaticky klesla jejich spotřeba, a tak fakt, že i dříve musely transfuzní stanice odebírat ze zahraničí veškerou zpracovanou plazmu, kterou tam poslaly, pomalu spěje k tomu, že produkty z krve dárců budou prošlé. To vše ztěžuje pozici Sevaku, jenž by potřeboval prodávat. "Tehdy asi nikdo netušil, že to na trhu s krevními deriváty takhle dopadne," zhodnotil náměstek ministra zdravotnictví Jiří Čihař krok vlády, která o výstavbě nové továrny rozhodla v době, kdy se na zdravotnickém postu střídal Luděk Rubáš s Janem Stráským.
Po třech letech od rozhodnutí ministrů vypadá causa Sevac jako chytrá horákyně: státem protežovaný podnik není ani státní, ani privátní, nýbrž je to akciová společnost, v níž stát kontroluje 80 procent akcií. Navíc Sevac zatím žádným národním zpracovatelem plazmy není. Než dokončí novou továrnu, vozí plazmu stejně ven - do center španělské firmy Grupo Grifols, kterou předchozí zástupci ministerstva zdravotnictví vybrali Sevaku jako partnera a dodavatele potřebných technologií a know-how. "Celá věc je tedy o to pikantnější, že vedle Sevaku tak získala monopolní postavení zahraniční firma," konstatoval ředitel nemocnice ve Znojmě Zbyněk Wirth. Podle náměstka Čihaře nyní existují tři možná řešení: za prvé řízený zánik Sevaku, za druhé navýšení základního jmění o šest set milionů korun, za třetí prodej Sevaku někomu, kdo ho koupí i s dluhy. Zatím ministerstvo v novém obsazení podniklo jen jeden krok - dosadilo do představenstva Sevaku nové lidi.
DAR, NEBO ZBOŽÍ?
Na počátku celé diskuse stála klíčová otázka: Je krev, respektive plazma, strategickou surovinou a národním bohatstvím, nebo zbožím jako cokoli jiného? Když bývalé ministerstvo doporučovalo úvěr pro Sevac, argumentovalo v materiálu pro vládu slovy, - že krev není standardní zboží, - že její zpracovávaní v domácích zařízeních je méně rizikové kvůli různým infekcím, - a že tak klesne riziko, že se s plazmou českých dárců bude obchodovat za účelem zisku ryze soukromých firem. "Souhlasím, že plazma z lidské krve je křehká záležitost, ale to nic nemění na tom, že ona i výrobky z ní jsou zbožím. Kdyby to tak nebylo, nebyl by trh krevních výrobků," namítá šéf znojemské nemocnice Wirth. Transfuzní stanice tvrdí, že jim národní zpracovatel plazmy nevadí, ale že jim nesedí způsob, jak se toho za podpory státu ujímá Sevac. "Pokud chceme národního zpracovatele plazmy, pak by to měla být nezisková společnost průhledně financovaná ze státního rozpočtu. Nikoli akciová společnost se soukromými akcionáři," říká Stanislav Kubů ze strakonické transfuzní stanice. Absolutní pobouření v nemocnicích vzbudily některé plány bývalého ministerstva, jak Sevaku pomoci - totiž zajistit mu prakticky exkluzivní postavení. Ministerstvo například zvažovalo, že zakáže dovoz produktů, jež vyrábí Sevac ve spolupráci s Grupo Grifols, ze zahraničí. Nebo zcela zakáže vývoz plazmy do ciziny. "Na mě to působí, že komerční firma si zakoupila v Čechách na řadu příštích let skoromonopol a veškeré podnikatelské riziko přehodila na nemocnice," podotkl Kubů. A konkurenční firmy zase mluví o nekalé soutěži. Generální ředitel podniku Sevac Jiří Jansa vidí věc z jiného úhlu pohledu: "Dívejme se na plazmu jako na strategickou surovinu - ne obchodní artikl. Transfuzky odebírají od dárců krev především kvůli krvinkám plazma je tedy v tomto případě, tvrdě řečeno, spíš odpad. A vůbec, co to je, bavit se o ceně plazmy od dárců? Jaký je to přístup, když dárce dostane vodu a něco k jídlu?" ptá se Jansa. Podle něho v celém sporu nejde o nic jiného, než komu zůstane z plazmy zisk - zda transfuzním stanicím, respektive zahraničním firmám, s nimiž až dosud spolupracovaly, nebo Sevaku. I Jansa ovšem připouští, že z původní myšlenky národního zpracovatele se stal hybrid. "Stát zvolil financování projektu, jež nás nutí k nekonkurenceschopným cenám. A řekl-li, že je to strategická firma, měl ji nechat státním podnikem v neziskovém režimu, a ne ji privatizovat," míní Jansa.
CO SE DĚLO VE FIRMĚ
Sevac jako akciová společnost vznikl v lednu 1994. Většinu akcií si ponechal stát, ovšem s tím, že privatizace podniku bude jednou dále pokračovat. V srpnu 1995 rozhodla vládní komise, že od výroby krevních derivátů oddělí výrobu očkovacích látek, alergenů a diagnostik. Pro ně založil Sevac dceřinou společnost Sevapharma. V představenstvech obou společností průběžně usedli i zástupci ministerstva zdravotnictví, například bývalý náměstek pro lékovou politiku Josef Suchopár či Dana Stárková z odboru farmacie. "Ministerstvo nám později pomohlo vybrat firmu Grupo Grifols," uvedl Jansa. Na konci roku 1995 ministerstvo zdravotnictví doporučilo vládě, aby Sevaku schválila šestisetmilionový úvěr. Při kývnutí vzal kabinet v potaz, co Sevac vyrobí, a ne co dokáže prodat. Byla to neprozíravost - nebo snad záměr? "Účast státních úředníků ve vedení Sevaku může vypadat jako konflikt zájmů, ale jak jinak by stát mohl dohlížet na strategický podnik, který kontroluje?" ptá se ředitel Jansa. Zároveň kategoricky odmítl dohady některých nových členů představenstva, které jmenoval nový ministr zdravotnictví Ivan David zda totiž Sevapharma nevznikla proto, aby později převzala to prosperující v Sevaku a zbytek nechala s dluhy zbankrotovat. "Sevapharma vznikla přesně z opačného důvodu - aby vše bylo čistší, tedy aby se úvěr na zpracování plazmy nemísil s ostatní produkcí Sevaku," konstatoval Jansa. I ministerský náměstek Čihař však dnes hodnotí úvěr ve výši 600 milionů pro společnost se základním jměním ve výši 200 milionů jako poněkud riskantní podnik. Naopak exnáměstek Josef Suchopár si stojí za svým: "Ptáte se mě, zda to všechno bylo správně - to je těžká otázka. V obecné rovině si myslím, že to bylo správné rozhodnutí, neboť není dobré plazmu komercializovat." Na otázku, co si myslí v konkrétní rovině, Suchopár neurčitě odpověděl: "Vždycky lze něco udělat lépe, ale na nic konkrétního si nevzpomenu." Suchopár zároveň odmítl kritiku, že ministerstvo nikdy nevytvořilo spolu s transfuzními stanicemi koncepci krevní politiky. "Pokud říkáte, že jsme sami nic neiniciovali, tak to nám křivdíte. Dohoda na toto téma prostě nebyla možná. Jsem rád, že se tím teď bude trápit někdo jiný." "Bude to nejmodernější továrna na světě, žádná nová se nestaví," ujišťoval generální ředitel Jansa, když počátkem léta ukazoval novou továrnu na krevní plazmu nedaleko Prahy v Bohumile. Pod pokličkou to však už jiskřilo. I partner Sevaku, firma Grupo Grifols, se tehdy také přiklonil k tomu, že novou továrnu nejprve ukáže zástupcům transfuzních stanic a teprve pak odděleně novinářům. Patrně proto, aby se špinavé prádlo nepralo na veřejnosti.