A to včetně nejintimnějších, jako o potratech, pohlavních nákazách, pěkně s rodným číslem, adresou nebo se sexuální orientací a etnickou příslušností.
Na jedné straně se v téhle zemi vykecá kdejaké tajemství. Na straně druhé máme věřit, že naše citlivé údaje o kapavce, rakovině prsu či homosexualitě zůstanou v registrech pod deseti zámky a nikdo je nikdy "nestřelí" firmě prodávající zázračné mastičky či detektivní agentuře.
Sněmovna se vášnivě pře, jak dalece může být stát napříště zvědavý (dnes je zvědavý až moc). Kolik citlivých informací skutečně potřebuje, aby uměl předcházet šíření nákaz nebo aby předvídal zdravotní výdaje.
Je přitom velký, civilizační rozdíl mezi oprávněným sbíráním nejnutnějších dat a slídilstvím, byť se zabalí do pěkných slov o veřejném zájmu a blahu.
Proč je například k statistice potratů nutné znát i národnost žen? K čemu je informace, že člověk s TBC je homosexuál nebo promiskuitní (od kolika partnerů se promiskuita počítá)? Úředníci namítají, že registry slouží jen dobru a dosud si žádný pacient nestěžoval. Asi proto, že o "svém" záznamu nevěděl.
Právě nevědění a nemožnost kontroly záznamů je na celé věci nejhorší. Milý státe, chce se říci, sbírej si dál - ale jen nejnutnější informace a podle přesného zákona. Vlož je pak zakódované do trezoru.
A hlavně: nám svobodným občanům dej právo vědět, co a kde je o nás psáno - vždyť si tebe i celé to sbírání platíme. Když už člověk musí být z dobrých důvodů registrovaný, ať zůstane i svéprávný.
