Stát se hádždžím, to je také pár dnů dřiny

Stát se hádždžím, jak se právě v Mekce snaží dva miliony muslimů, dá celkem zabrat. Svatá pouť, hadždž, vyžaduje výdrž, otužilost i silné hlasivky. Není to žádné prázdné bloumání po Mekce. Poutníci běhají, pochodují - nachodí desítky kilometrů, žízní a nocují pod stany. Stojí to také porci odříkání.

V okamžiku, kdy je muslim vpuštěn do posvátného okrsku kolem Mekky, harámu, nesmí se střihat, holit, česat, vonět, a pokud jej doprovází manželka, jen aby, u brady Prorokovy, nepomyslel na sex. Každý si musí obléknout dva kusy bílého režného plátna.

Všichni pak vypadají stejně - a má to svůj význam. "Vyvolává to pocit vzájemnosti a rovnosti," řekl před časem Mohamed Ali Šilhavý, český muslim, jenž pouť absolvoval. "Všichni jsou stejní, univerzitní profesor jako káhirský metař." Pouť může začít, neboť převlečením se poutníci dostávají do stavu zasvěcení. Ale co dělají pak

Začnou vstupem do Velké mešity, kde sedmkrát obejdou posvátný černý kámen, spíše však obří kvádr, Ka'bu. Davy kráčejí proti směru hodinových ručiček a snaží se Ka'bu políbit. Kdo se nedostane blízko, alespoň se dotkne kamene holí a políbí její opačný konec.

Gigantická operace

Muslimové s oblibou říkají Inšalláh, děj se vůle Alláhova, organizaci svaté pouti však raději vzali do vlastních rukou. Desetitisíce lidí zajišťují poutníkům bezpečnost a tlumočení, ukazují jim směr a křísí je z mdloby, krmí je a hasí požáry, které založili.
A také po nich uklízejí. Je to však spíše úkol hodný Alláha: náhlé srocení dvou milionů lidí na jednom místě je logisticky a organizačně problém stejně složitý, jako byla třeba invaze do Normandie. Hadždž je největší nevojenskou operací světa. Jako její vzdušný výsadek v Džiddě každoročně přistává na čtyři tisíce letadel. Z letiště veze muslimy do Mekky nekonečná karavana autobusů, harmonogram je minutový.
Lidé dostávají úpal, omdlévají, někdy je dav pošlape. V pozoru je proto na deset tisíc lékařů a zdravotníků, sto ambulancí a třicet nemocnic v Mekce a okolí. O poutníky se starají celé pluky pekařů, uklízečů a metařů.
Organizátoři také musí obstarat zvířata, jež budou poslední den obětována. Bývají to statisícová stáda dobytčat, velbloudů a především ovcí, jež byly přivezeny až z takových dálek, jako je Uruguay či Nový Zéland. Přivézt zvířata je však možná snazší než odstranit jejich mrtvá těla. Televizní záběry buldozerů zahrabávajících tisíce zdechlin budily pohoršení, a tak u obětišť nyní budou čekat kolony mrazírenských vozů, jež maso rozvezou na trhy.

Pak přichází na řadu sedminásobný běh mezi pahorky Safá a Marva. Protože pahorky jsou vzdáleny zhruba sedm stovek metrů a poutníci za přesunu vykřikují citáty z koránu, jde i o solidní sportovní výkon. Běh připomíná okamžiky, kdy Ibrahimova (Abrahámova) zavržená otrokyně Hagar pobíhala po poušti, aby našla vodu pro syna Ismá'ila, praotce Arabů.

Tím má muslim za sebou "malou pouť", kterou může vykonat kdykoliv. Hlavní část hadždže teprve začíná následující den modlitbami ve Velké mešitě. Další ráno, již osmé, si poutníci naberou zásoby vody a odcházejí se věnovat modlitbám do údolí Miná. Kdo chce, může se vézt nekonečnou flotilou desetitisíců aut a autobusů. Davy promodlí i celou noc strávenou pod širým nebem. Jako po celou pouť skandují výkřiky pokory a odevzdanosti do vůle Alláha.

Vrchol pouti přichází druhý den, kdy poutníci odejdou na planinu Arafát, místo opětného setkání Adama a Evy po vyhnání z ráje. Jejich činnost na planině arabisté popisují jako rituální stání ("lze si však i lehnout nebo sednout," dodává Šilhavý), jež má symbolizovat pokoru před tváří Alláha. Poutníci hledí k Hoře milosrdenství, z níž se loučil Muhammad před smrtí s věřícími, a donekonečna provolávají "Labbajka já Alláh, Labbajka", Tobě k službám, ó Bože.

Odpoledne naberou zpáteční směr a přesunou se předepsaným poklusem ke svatyni Muzdalífá, kde pod hvězdami čekají na ráno, jež přinese finále hadždž.
Ráno si nasbírají sedm kamínků a během se vracejí do údolí Miná.

Tam kamínky, připomínku oblázků, jimiž Ibrahím zahnal ďábla, vhodí na jednu z hromad, aby symbolicky ukamenovali Satana. Pak už jen se slovy "Alláhu akbar", Bůh je veliký, rituálně obětují připravenou ovci, vrátí se ke Ka'bě, oholí, převléknou a koupí vodu z posvátné studny Zamzam v umělohmotné láhvi. To je suvenýr na cestu domů.