Z rozsudku vyplývá, že Česká republika porušila Evropskou úmluvu o lidských právech v jejím pátém článku pojednávajícím o právu na soud v přiměřené lhůtě. Stalo se tak v Punzeltově případě nepřiměřenou délkou vyšetřovací vazby.
Rozsudek rovněž stanoví, že ČR mu musí zaplatit odškodné ve výši 10 tisíc marek a dalších 10 tisíc marek na výlohy a výdaje.
Senát nicméně odmítl část stížnosti, podle níž bylo porušeno právo Punzelta na propuštění během řízení za předpokladu záruky, že se dostaví k přelíčení. Stejně tak podle verdiktu nebyl porušen článek šest úmluvy o nepřiměřeně dlouhém soudním řízení. Rozsudek tudíž zamítl zbytek Punzeltových požadavků na zadostiučinění, které dosahovaly mnohamilionové výše.
| Evropský soud pro lidská práva byl ustaven v roce 1959 a mohou se k němu odvolat všichni občané členských zemí Rady Evropy, pokud se domnívají, že byla porušena jejich práva zaručená Evropskou úmluvou o lidských právech z roku 1950 a jejími čtyřmi dodatkovými protokoly. Stěžovatel se k němu mohou odvolat, pokud předem vyčerpali všechny opravné prostředky, které zákonodárství daného státu předepisuje, a pokud od zamítnutí odvolání Nejvyšším nebo Ústavním soudem neuplynulo více než šest měsíců. |
Punzelt byl po vleklých soudních sporech odsouzen v červenci 1996 ke třem a půl roku vězení za podvod z roku 1992, během něhož se snažil za pomoci nekrytých šeků v hodnotě 45,1 milionu korun od pražského magistrátu koupit obchodní pavilony Galaxie a Mája.
Štrasburský soud uznal důvody českých soudů, které nechtěly Punzelta propustit na svobodu, i když postupně nabízel záruku až 30 milionů korun. Rozsudek připomíná, že sedmdesátiletý Punzelt byl za podvody stíhán i v Německu, odkud před stíháním utekl.
V České republice byl zadržen v dubnu 1993 a první rozsudek nad ním byl vynesen až v lednu 1995. Celou dobu od zadržení po vynesení konečného rozsudku v červenci 1996 strávil ve vazbě. Převážnou část trestu si tak 'odseděl předem' ve vyšetřovací vazbě.
Stížnost u Evropského soudu pro lidská práva podal v březnu 1996.
Punzelt žádal 939 tisíc marek jako odškodnění za ušlé příjmy a 78 513 milionu korun v souvislosti s tím, že obchodní dům, který vlastnil, v době jeho věznění zbankrotoval. Stejně tak chtěl náhradu půl milionu marek za to, že se mu během vazby podle jeho tvrzení zhoršil zdravotní stav. Dalších 2,622 milionu korun a 32 750 marek požadoval jako náhradu výloh spojených se soudy.
Je to třetí rozsudek týkající se České republiky, který štrasburský soud vynesl, a druhý, v němž došel k závěru, že republika porušila Evropskou úmluvu o lidských právech. První, týkající se firmy Špaček, vyzněl ve prospěch České republiky a druhý týkající se dědických soudů o Rakonu začátkem března podpořil stěžovatele.
