Na romské projekty a programy jdou miliony. Jejich efektivita je těžce měřitelná.

Na romské projekty a programy jdou miliony. Jejich efektivita je těžce měřitelná. | foto: MF DNES

Stát dává stamiliony na pomoc Romům, lidí v ghettech přesto přibývá

  • 144
Exekuce sociálních dávek v Chomutově vrátila do hry zásadní otázku: jak pomoci desítkám tisíc chudých a obtížně zaměstnatelných lidí, převážně Romů, kteří žijí v sociálně vyloučených lokalitách neboli ghettech?

Už více než deset let tu máme instituci s dlouhým názvem - Rada vlády pro záležitosti romské komunity. Ta by měla prosazovat funkční recepty a bdít nad efektivním rozdělováním peněz na podporu romské integrace. Jenže se jí to ne zcela daří. Proč?

Slibné začátky

Je srpen roku 1997 a TV Nova vysílá reportáž o sladkém životě českých Romů v Kanadě. Nastane poprask a stovky Romů balí kufry. Na podzim proto vznikla Meziresortní komise pro záležitosti romské komunity, předchůdkyně dnešní rady vlády. Exministr bez portfeje Pavel Bratinka zveřejnil první zprávu o stavu Romů u nás. Tehdejší premiér Klaus ji označil za příliš všeobecnou.

Když se k moci dostala ČSSD, šéfem romské meziresortní komise se stal Petr Uhl, který měl ve vládě poměrně silnou pozici. "Na začátku chodili na jednání komise jednotliví ministři. Říkali jsme jim, co potřebujeme, a celkem to fungovalo. Postupně ale politická podpora klesala,“ popisuje Zdeněk Duna, který v komisi-radě působí od roku 1998.

Co je rada?

Rada vlády pro romské záležitosti vznikla v roce 1997 jako meziresortní komise v reakci na odliv Romů do Kanady. V roce 2002 byla přejmenována na radu vlády. Má pět zaměstnanců, je podřízena vládnímu zmocněnci nebo ministrovi mající na starosti lidská práva. Rada přerozděluje okolo 30 milionů korun ročně. Jejím posláním je "systémově napomáhat integraci romské komunity do společnosti a zabezpečovat součinnost resortů odpovědných za realizaci dílčích opatření a plnění úkolů“. Nejprve ji vedli zmocněnci Petr Uhl a Jan Jařab. Radu měli na starosti ministři Pavel Rychetský (ČSSD), Petr Mareš (US-DEU) a Pavel Němec (US-DEU). V Topolánkově vládě to byla Džamila Stehlíková (SZ), nyní Michael Kocáb.

Že začátky vypadaly slibně, potvrzuje také Roman Krištof, bývalý místopředseda romské meziresortní komise. "Snažili jsme se to dělat koncepčně. Dostali jsme k rozdělení 25 milionů, řešila se Matiční ulice nebo památník v Letech,“ vzpomíná Krištof, který se dnes na své působení v romské komisi dívá nejednoznačně. Na jedné straně se podle něj nastartovaly užitečné projekty jako finanční podpora romských studentů či terénní sociální práce. Na druhé straně podle svých slov pochopil, že jde obtížně spojit dva směry, které si komise, v roce 2002 přejmenovaná na radu vlády, vytkla.

Romské koncepce vypracovávané na radě vlády podle Krištofa obsahují teze, které si odporují. "Volalo se po národním obrození Romů, posilování jejich identity. Zároveň bylo jasné, že se musí řešit sociálně vyloučené lokality, kde žijí chudí lidé, z nichž většina jsou Romové,“ říká Krištof, který dospěl k závěru, že posilováním romských elit se žádné integrace nedosáhne. "Navrhoval jsem, aby se romská rada vlády zrušila a abychom se zaměřili na problém sociálního vyloučení. Existuje přece Rada vlády pro národnostní menšiny, kde jsou Romové také zastoupení,“ vysvětluje Krištof. Jeho návrhy však neuspěly a ze svého postu v roce 2003 odešel.

Marné snažení

V roce 2001 se stal zmocněncem, pod nějž spadala romská rada vlády, Jan Jařab. A sledoval, jak jsou romská témata politikům téměř jedno. "Naším členem vlády byl nejprve respektovaný Pavel Rychetský, pak politicky slabší Petr Mareš a nakonec ta hrůzná karikatura ministra - Pavel Němec,“ říká Jařab, který podle svých slov navrhl řadu věcí, ale po jeho odchodu v roce 2004 nebyly dotaženy do konce. Šlo například o novou verzi koncepce romské integrace, která se soustředila na problém sociálního vyloučení. Plánoval také vybudovat romskou agenturu podle španělského modelu - instituci, která by byla na vládě nezávislá, systémově by rozdělovala peníze a řešila problémy na lokální úrovni. Návrhy se však nepodařilo na vládě prosadit. "Chyběla politická síla,“ shrnuje Jařab.

Jařabův tehdejší kolega Czeslaw Walek, jenž byl ředitelem kanceláře rady v letech 2003 až 2007, smýšlí podobně. "Ideální by bylo, kdyby si ministerstva vzala naše návrhy za své. To se ale nedělo a neděje,“ říká Walek, který se před čtyřmi lety zasadil o vznik takzvané Gabalovy zprávy - v ní se říká, že v Česku je 320 sociálně vyloučených lokalit. „Byla to první zpráva, která ukázala hrůzu situace. Od té doby to nikdo nezpochybňuje,“ říká Walek.

Síť se rozpadla

Romské vládní radě situaci nekomplikovali jen politici, kteří neměli zájem věci řešit. Problém nastal ve chvíli, kdy v roce 2002 zanikly okresy. Do té doby působili na všech okresních úřadech romští poradci. Výhodou bylo, že přednostové úřadů spadali pod vládu. Ta na ně mohla prostřednictvím romské vládní komise "tlačit“, když řešila romské problémy. "Romští poradci na okresech, to byla taková naše síť. Když vznikly kraje, síť se rozpadla,“ říká Zdeněk Duna z kanceláře rady.

Romové v Kostelci nad Ohří.

Se vznikem krajů byli romští poradci propuštěni a nahrazeni 14 krajskými romskými koordinátory. Čtrnáct lidí má menší přehled než osmdesát, tím méně může něco ovlivnit.

Obce tedy začaly romskou problematiku řešit samy. Že se jim to moc nepovedlo, je vidět na příkladu Chomutova či Litvínova. Trend byl nejen v těchto městech stejný: rozprodat bytový fond bez ponechání si sociálních bytů a sestěhovat problémové lidi na jedno místo. Výsledkem jsou stovky ghett po celé zemi.

Lidé z romské vládní rady se snažili obce přimět, aby své problémy s Romy řešily a nesestěhovávaly je na jedno místo. "Neuměli jsme ale najít represivní cestu, jak to obcím ,zarazit‘. Změny zákonů bychom neprosadili. Snažili jsme se jít preventivní cestou a obnovit koncept romské agentury,“ popisuje Walek, dnes náměstek ministra Kocába.

Bezzubá agentura

Právě ztráta kontroly nad děním v romských oblastech po celém Česku kvůli decentralizaci byla důvodem, proč se na romské radě vlády od roku 2002 prosazovala již zmíněná romská agentura.

DENÍK REDAKTORA
MF DNES, KTERÝ BYDLEL
S NEPLATIČI

Zmocněnci Jařabovi se to nepovedlo, agenturu prosadila teprve loni ministryně Džamila Stehlíková. Jenže s rozporuplným výsledkem. Nejde o agenturu s vlastním rozpočtem a pravomocemi, jak se původně plánovalo, nýbrž o odbor na Úřadě vlády. Pravomoce jsou mizivé, rozpočet také a její šéf byl nedávno odvolán kvůli finančním nesrovnalostem. "Ministryně Stehlíková vyvolala velká očekávání v regionech, kde měla agentura pomáhat, ale to se nenaplnilo,“ říká sociolog Ivan Gabal, autor výzkumu o sociálně vyloučených lokalitách.

Podle něj tady stále chybí těleso, které by dokázalo koordinovat státní a evropské peníze a zároveň mohlo reagovat na problémy třeba přímo v Chomutově. "My už víme, v čem je problém, ale nedaří se nám to poznání proměnit v reálné nástroje,“ říká Gabal. Má na mysli to, že už sice víme o ghettech plných chudých lidí, víme také o penězích, které na řešení jejich situace můžeme získat. Už léta chybí "maličkost“. Zrealizovat to tak, aby pomoc a finance přinesly nějaký efekt.

Neefektivní peníze

Zatím je tedy situace taková, že každý rok jdou milionové částky na nejrůznější romské projekty a programy. Jejich efektivita je těžce měřitelná. Například pět let stará vládní zpráva o stavu romských komunit říká, že se každý rok vynakládají nemalé finanční prostředky na romskou integraci. Tyto peníze ale "nejsou adekvátně zacílené a neřeší zatím problém integrace sociálně vyloučených komunit systémově“.

Děvčátka v Dukelské. Chomutov

Zjistit, kolik celkem peněz jde na romské záležitosti, je obtížné. Romská rada vlády rozděluje ročně okolo třiceti milionů, dalších zhruba sedmdesát milionů jde z resortů práce, školství, kultury, vnitra a místního rozvoje. Pak tu máme evropské fondy, z nichž resorty přerozdělují další stamilionové částky. A konečně existuje řada sociálních programů, které nemají v názvu "romské“, a nelze proto zjistit, kolik z nich šlo na projekty romské integrace.

Není pochyb o tom, že lidé z romské vládní rady se v minulosti snažili prosadit opatření, která by mohla fungovat, kdyby měla politickou podporu. Jejich úspěch závisel na tom, zda byl v jejich čele schopný ministr či zmocněnec.

Za dobu fungování romské rady se však nepovedlo to zásadní: přesvědčit politiky, že sociálně vyloučené lokality jsou priorita, na kterou musí spojit síly ministerstva a obce. Na řadě je nyní ministr Michael Kocáb, pod nějž romská rada a taky romská agentura spadají.

Nevím o žádné romské koncepci, která by byla naplňována

Antropolog Tomáš Hirt je šéfem Centra aplikované antropologie a terénního výzkumu na Filozofické fakultě Západočeské univerzity v Plzni. Specializuje se na chudé lidi žijící v ghettech na okrajích českých měst. Je šéfem plzeňské pobočky společnosti Člověk v tísni.

Rada vlády pro záležitosti romské komunity existuje už dvanáctým rokem. Má podle vás nějaký přínos?
Jejím hlavním cílem je "zabezpečovat součinnost resortů“ v souvislosti se "záležitostmi romské komunity“. Ve této roli však dlouhodobě selhává. Důsledkem je celá řada navzájem nesouladných koncepcí vytvářených na různých ministerstvech a úřadech. Tyto dokumenty navíc typicky končí v šuplíku hned poté, co jsou s velkou slávou představeny. Nevím o žádné koncepci vztahující se k situaci Romů, která by byla systematicky a koordinovaně naplňována. Než se potýkat s uváděním koncepcí do praxe, je jednodušší začít psát novou. A tak pořád dokola.

Je to tím, že se vlastně pořádně neví, co má rada řešit? Zda posilovat romskou identitu, nebo řešit problém sociálně vyloučených lokalit, v nichž je většina Romů?
Přesně tak. Rada trpí především tím, že nikde není uvedeno, co jsou ony "záležitosti romské komunity“. Takže se nahodile řeší, co zrovna přijde na stůl. Národnostní, kulturní a muzejní problematika, sociální ghetta, bydlení a zaměstnávání, ale i lidská práva, diskriminace, rasismus nebo multikulturní výchova. Všechno dohromady a nic pořádně. Ale abych jen nekritizoval, řada věcí se radě podařila. Zviditelňuje problém neonacismu a přispěla k zvýšení mediální pozornosti směrem k sociálně vyloučeným lokalitám. Její smysl bych proto viděl spíše v symbolické než v praktické sféře. Do čeho by se tato "etnická“ rada pouštět neměla, je oblast sociální politiky a sociální práce.

Rada přece podporuje terénní sociální práci.
Problémem však je, že v pojetí rady jsou sociální služby definovány "etnicky“. Typickým příjemcem dotace je "romské“ sdružení zaměstnávající "romské“ terénní pracovníky. Vzniká tak představa, že nejlepší způsob, jak řešit "romský“ problém, je rozdělit peníze "romským“ organizacím, které řeší sociální problémy "romských“ klientů. Dochází tak ke směšování národnostní a sociální podpory. Vznikají různá komunitní centra, kde děti tančí "romské“ tance a vybarvují "romské“ omalovánky. A když má „romský“ klient problém s bydlením nebo s nezaměstnaností, pošlou ho z úřadu za "romským“ terénním pracovníkem. Tento přístup vede k opaku integrace: k uvěznění sociálně vyloučených Romů v síti "romských“ aktivit a institucí. Jeden můj kolega tomu trefně říká "Romosvod“.

Neposiluje se tím takzvaný etnobyznys?
Právě představa, že "romské“ peníze od "romské“ rady mají dostávat "romské“ organizace uskutečňující "romské“ aktivity, je podstatou etnobyznysu. Vzniká specifický trh s veřejnými zdroji založený na přesvědčení, že Romové by si "svoje záležitosti“ měli řešit sami. Tím se otevírá prostor pro různé spekulanty, kteří etnicky definované situace využívají. "Rom“ koupí panelák, kde bydlí "Romové“ a nehorázným způsobem z nich dře kůži. Řada rodin se tak dnes dostává do neřešitelných sociálních situací. Ale navenek to vypadá jako vnitřní záležitost "romské komunity“, což etnobyznysu poskytuje kouřovou clonu.


Nejlepší videa na Revue