To doznívaly důsledky ze vzedmutí vášní v roce 1989. Tehdy se lámal chleba a bylo nutné zajistit, aby si samospráva ve vztahu ke státu moc "nevyskakovala".
Politickým zadáním pro tehdejšího ministra financí (I. Kočárník - ODS) a jeho náměstkyní (L. Benešová - ODS) bylo vytvořit takové ekonomické nástroje, aby města a obce byly závislé na náladě úředníka. Ve jménu hesla: "Skutečným vládcem jsou peníze a ti, kteří jim vládnou". To se podařilo památnou změnou rozpočtových pravidel o prázdninách roku 1995 a dvěma následnými změnami v příštích pěti letech.
No a zadání do řad členské základny vůdčích politických stran té i dnešní doby bylo nenavrhovat do čela kandidátek pro volby do obecních zastupitelstev lidi, kteří by dělali problémy svým pohlavárům v Praze.
S tím úzce souvisí i enormní snaha znemožnit kandidovat tzv. nezávislým kandidátům, protože ti jaksi na pokyny z centra kašlali a kašlou. Aby závislost samosprávy na státu byla dokonalá, je obcím v rámci tzv. samofinancování z vlastních příjmů, přidělováno minimum peněz. Nezastupitelnost státu je dokladována ponižující nutností žádat o další peníze, které potom milostivě přerozděluje neomylný státní úředník v Praze.
Místo jasných, neměnných pravidel, zajišťujících samofinancování obcí z vlastních příjmů tak, aby se nemusely zadlužovat, se v každé době najde nějaký, rozumem postižený (Sobotka - ČSSD, Tlustý - ODS), který bude tvrdit, že obce neumí hospodařit. Za podmínek, které brání financování samosprávy z vlastních příjmů, je zázrak, že vůbec ještě hospodaří. To je důsledek špatné práce většiny starostů, lidí pracovitých, hodných a většinou poctivých, ale také lidí neschopných kriticky poukázat na zmíněné skutečnosti a trvat na jejich nápravě.
Může bývalá účetní, učitel nebo vedoucí pěveckého kroužku, kteří byli celý život schopni jen poslouchat a přijímat cizí rozhodnutí, být sebevědomým představitelem samosprávy? Nikoli, mohou být maximálně tím čím byli, sice pracovitými, ale jen úředníky plnícími úkoly požadované státem.
Kdo jiný, než starostové měl zabránit tomu, k čemu došlo při reformě veřejné správy, totiž že se zcela minula svým cílem. Nedošlo a nikdy nedojde k přiblížení správy věcí veřejných k občanovi, pokud to bude řídit pražský úředník. Kdo by si myslel, že hlas primátora velkého města nebo hejtmana bude znít nejhlasitěji při hájení práv samosprávy, ten by se hluboce mýlil.
To už nejsou představitelé občanů, ale představitelé politických stran, které je nominovaly na kandidátku. A odpověď na otázku, která jistě padne: "Co udělal chytrý pisatel těchto řádků proti stavu, který kritizuje?" Jedenáct let, co je ve funkci starosty se snaží, pravda marně, ale snaží o nápravu.
Politickým zadáním pro tehdejšího ministra financí (I. Kočárník - ODS) a jeho náměstkyní (L. Benešová - ODS) bylo vytvořit takové ekonomické nástroje, aby města a obce byly závislé na náladě úředníka. Ve jménu hesla: "Skutečným vládcem jsou peníze a ti, kteří jim vládnou". To se podařilo památnou změnou rozpočtových pravidel o prázdninách roku 1995 a dvěma následnými změnami v příštích pěti letech.
No a zadání do řad členské základny vůdčích politických stran té i dnešní doby bylo nenavrhovat do čela kandidátek pro volby do obecních zastupitelstev lidi, kteří by dělali problémy svým pohlavárům v Praze.
S tím úzce souvisí i enormní snaha znemožnit kandidovat tzv. nezávislým kandidátům, protože ti jaksi na pokyny z centra kašlali a kašlou. Aby závislost samosprávy na státu byla dokonalá, je obcím v rámci tzv. samofinancování z vlastních příjmů, přidělováno minimum peněz. Nezastupitelnost státu je dokladována ponižující nutností žádat o další peníze, které potom milostivě přerozděluje neomylný státní úředník v Praze.
Místo jasných, neměnných pravidel, zajišťujících samofinancování obcí z vlastních příjmů tak, aby se nemusely zadlužovat, se v každé době najde nějaký, rozumem postižený (Sobotka - ČSSD, Tlustý - ODS), který bude tvrdit, že obce neumí hospodařit. Za podmínek, které brání financování samosprávy z vlastních příjmů, je zázrak, že vůbec ještě hospodaří. To je důsledek špatné práce většiny starostů, lidí pracovitých, hodných a většinou poctivých, ale také lidí neschopných kriticky poukázat na zmíněné skutečnosti a trvat na jejich nápravě.
Může bývalá účetní, učitel nebo vedoucí pěveckého kroužku, kteří byli celý život schopni jen poslouchat a přijímat cizí rozhodnutí, být sebevědomým představitelem samosprávy? Nikoli, mohou být maximálně tím čím byli, sice pracovitými, ale jen úředníky plnícími úkoly požadované státem.
Kdo jiný, než starostové měl zabránit tomu, k čemu došlo při reformě veřejné správy, totiž že se zcela minula svým cílem. Nedošlo a nikdy nedojde k přiblížení správy věcí veřejných k občanovi, pokud to bude řídit pražský úředník. Kdo by si myslel, že hlas primátora velkého města nebo hejtmana bude znít nejhlasitěji při hájení práv samosprávy, ten by se hluboce mýlil.
To už nejsou představitelé občanů, ale představitelé politických stran, které je nominovaly na kandidátku. A odpověď na otázku, která jistě padne: "Co udělal chytrý pisatel těchto řádků proti stavu, který kritizuje?" Jedenáct let, co je ve funkci starosty se snaží, pravda marně, ale snaží o nápravu.
