Langerova nejnovější, celkově jeho sedmá sbírka Stará gesta nepřináší žádný výraznější zlom, posun, úhyb. Spíše jako by dovršila a stvrdila již dřívější kvality Langerova rukopisu, které se poprvé výrazně projevily ve sbírce z roku 2001 Pití octa. Dokonce vše nasvědčuje tomu, že po "Octu" a následné sbírce Hlásky (2007) tvoří Stará gesta doplňující bod pomyslné básnické trilogie, že jde, úhrnem vzato, o jakýsi trojitý vhled do jednolitého Langerova básnického vidění, které společně s přesným výtvarným doprovodem (nejprve Ladislav Novák, pak Adriena Šimotová, tentokrát Miloslav Chlupáč) vytváří kompaktní svět, ohraničený pečlivě vedeným tématem.
O knizeMartin Langer: Stará gesta Ilustrace Miloslav Chlupáč, doslov Wanda Heinrichová Vydal dybbuk, Jan Šavrda, Praha 2009 (fakticky 2010), 80 stran, doporučená cena 83 korun. |
Snad to není pro sbírku příliš podstatné, ale přesto: čtyři jednotlivé oddíly básní jsou výtvarně doprovázeny kresbou dlaně o tři generace staršího sochaře Miloslava Chlupáče (1920). A v té černobílé studii nenápadného gesta napůl rozevřené dlaně je současně vtisknut i váhavě prudký náznak přitakání životu, stejně jako je tomu v poslední básni sbírky ANO, která končí: "Je pryč řekla/ a zapraskalo to jako suchá větev/ skrytá pod novou travou// Jeho tváře nesoucí námi život/ se váhavě vznesly vzhůru.
Tohle je maximum naděje, kterou nám Langer zprostředkuje a dopřává, snad kromě absurdně úlevného vidění očima umírající stařeny v lyrizované próze Schovávaná.
Ilustrace Miloslava Chlupáče, která prochází básnickou sbírkou Martina Langera Stará gesta
Jenže dobrou poezii jen pro naději nečteme, to by bylo příliš snadné, k tomu nám poslouží Bible, anebo třeba také dětské leporelo. Dobrou poezii čteme možná pro potvrzení toho, že i průnik do řezavé samoty a dusivé nejistoty má svůj smysl. A možná ji čteme i pro základní ověření smyslu samotného slova: Ještě tu přebývá s námi/ když v noci strhne garnyž/ udeří podobenku// Z akvária vyskočí rybka/ tak velká že není kudy/ leklá nejmilejší// V sestřiných snech/ poslouchám otce/ znovu a závistivě.
Pro tuhle sbírku je navíc příznačné ještě cosi jiného – verše jako by se postupně zhušťovaly; ostatně Wanda Heinrichová svůj poučený doslov ke knize pregnantně pojmenovala: Zhuštění, jež míří vzhůru. I když Martin Langer sbírku od sbírky slovy šetří, ke konci téhle formálně různorodé a přesto jednolité knihy užívá krátkých minimalistických veršů, jako kdyby se nekonečným prostorem blížící se smrti zminimalizoval prostor řeči a samotná potřeba řeči. Tak se stane i v této básni: Pohřebáci vyseknou poklonu/ Dáme ho do vaku/ svezeme dolů/ a ve výtahu jej/ znovu po svém zlomí.
Martin Langer přírodní, 2009
Napíšu-li, že je básník Langer ve své generaci způsobem psaní a ohledávání skutečnosti solitérem, bude to zavánět nepřesností, škatulkováním, ba elitářstvím. Tedy nenápadněji: Langer píše prostě jinak.
Co je nakonec podstatnější: zatímco Langer se ve svých mladických sbírkách z devadesátých let občas pral s přehršlí křečovitých obrazů, teď se zjevuje čím dál průkazněji, že jeho básnický svět je jasně definován přesnými konturami smutku, strohosti, vážnosti, a jen tu a tam groteskního záškubu.
Obálka knihy Martina Langera Stará gesta
