Stará „teorie domina“ v mezinárodních vztazích byla samozřejmě jen hrubým způsobem, jak zdůraznit, že různé části jakéhokoliv regionu jsou navzájem propojené. Na dnešní arabský svět by se možná víc hodilo přirovnání k šachovnici, na níž odstranění byť jediného pěšce zákonitě změní vztahy mezi všemi ostatními figurami. Dnes, kdy se protesty vrší a násobí, vlády všech arabských států na Blízkém východě a v severní Africe pravděpodobně věří, že kdyby mohly nasadit vlastní prostředky, dokážou vnitřní nesouhlas ve svých zemích zvládnout.
V Sýrii se zdá nevyhnutelné, že protest může brzy zlomit křehkou politickou nehybnost režimu. Většina obyčejných Syřanů se potýká s extrémně obtížnými ekonomickými a sociálními podmínkami včetně vysoké nezaměstnanosti, rostoucích cen potravin, omezení osobní svobody a endemické korupce. Tyto faktory se nijak neliší od faktorů, které přivedly lidi do ulic v severní Africe a na Blízkém východě. Co začalo jako protesty proti životním podmínkám, přerostlo v plnohodnotné volání po svobodě a demokracii.
Výjimečný stav od roku 1963
Režim v Damašku se podobného neklidu bojí, a právem. Nejlepším způsobem, jak se vyhnout střetu mezi lidem a bezpečnostními složkami, je proces skutečné reformy vedoucí k volbám a vzniku vlády národní jednoty. Zatvrzelá netečnost současného režimu jako by však vylučovala jakýkoliv brzký krok k tomuto cíli.
Místo toho nabízejí syrští vládci lákadla, aby zajistili, že klíčové skupiny voličů budou dál držet linii – notebooky pro učitele, dotace pro zaměstnance veřejného sektoru a prázdnou reformátorskou rétoriku. Současná situace však volá po mnohem závažnějších opatřeních. Zrušení výjimečného stavu, který v zemi platí od roku 1963 – a poskytuje režimu a jeho bezpečnostním složkám obrovské pravomoci –, by bylo symbolickým a hmatatelným krokem správným směrem.
Pokud syrští vládci stejně jako další vedoucí představitelé v arabském světě nezačnou uznávat, že svoboda je základní lidské právo, pak se může trpělivost i těch nejnetečnějších národů povážlivě ztenčit. V severní Africe možná zafungovaly jako spouštěcí mechanismus vysoké ceny potravin, avšak rychlost, s jakou protestující upřeli pozornost k politickým reformám, zastihla všechny v nedbalkách.
Zahnat tohoto džina zpátky do lahve by bylo prakticky nemožné bez krveprolití takového typu, jakého jsme dnes svědky v některých částech arabského světa. Syrské vedení proto ví, že musí reagovat – odtud ona polovičatá reformní agenda, kterou nedávno nastínilo. Snaha vyřešit hluboce zakořeněnou zatrpklost obyvatel květnatým jazykem a vějířem dotací však připomíná snahu uhasit požár pralesa stříkací pistolí. Řešení syrských problémů musí být natolik zásadní, aby odpovídalo jejich závažnosti.
Na nás se nespoléhejte
Syrští vládci se dosud spoléhají na protiizraelskou a protizápadní rétoriku, aby ochránili sami sebe. Během protestů v Tunisu a Káhiře však byly nářky nad izraelsko-palestinským konfliktem slyšet jen zřídka. Když navíc izraelská letadla v posledních několika letech útočila na cíle v Sýrii, nepřišla od režimu žádná odpověď – a reakce se nedostavila ani ve chvíli, kdy izraelské letouny přelétaly nad prezidentským palácem.
Režim tvrdí, že je součástí „odporu“ spolu se svým významnějším partnerem Íránem. Z depeší zveřejněných na serveru WikiLeaks nicméně vyplývá, že syrské vedení sdělilo íránskému režimu, aby na ně v případné válce s Izraelem nespoléhal, protože je příliš slabé. Režim se tedy dopouští osudné chyby, pokud si myslí, že mu jeho stará taktika odvádění pozornosti bude dál zajišťovat nedotknutelnost. Právě naopak: v situaci, kdy mladí a kvalitně vzdělaní obyvatelé nemohou najít vhodnou práci, si režim vytvořil vlastní skupinu potenciálních demonstrantů, kteří si uvědomují, že vedení používá prázdné slogany, aby prodloužilo výjimečný stav a udrželo se u moci.
Syrský lid je silný, trpělivý, přizpůsobivý a vynalézavý. Rodinná a společenská pouta zůstávají při nepřízni osudu silná. Když je málo potravin, lidé se dělí. Když režim zaškrtí internet, lidé se připojují přes proxy servery.
Neměli by však být nuceni k tomu, aby se protloukali. Neměli by být nuceni k tomu, aby riskovali bezpečnost, když se snaží přes internet spojit se světem. Nikdo si nepřeje, aby ulice Damašku zachvátily protesty nebo aby mezi demonstranty a bezpečnostními složkami vypukly násilné střety. Syrský lid nechce nic jiného než smysluplný dialog s režimem.
Berlínská zeď prý nepadne
Režim musí uznat, že navzdory jeho úsilí sledují Syřané události v regionu se stejným zájmem jako zbytek světa. Syrský lid se nevyžívá v násilí, avšak jakmile se stane svědkem zrození svobody, nezapomene na to snadno – a nenechá v sobě tuto zkušenost přebít státními milodary a bezduchými řečmi vzdáleného a izolovaného vedení.
Lidé tvrdili, že Berlínská zeď nepadne. Tvrdili, že Mubarak neodstoupí. A někteří stále tvrdí, že se Sýrie nemůže změnit. Sýrie se však změní a já se spolu se svými krajany modlím, aby byla tato změna pokojná a harmonická.
Ribal Asad je ředitelem Organizace pro demokracii a svobodu v Sýrii.
Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka; titulek a mezititulky redakční.