Pro zakládací konferenci Unie pro Středomoří, která odstartovala den před letošním francouzským státním svátkem (připadá na 14. července), nemohl Nicolas Sarkozy vybrat symboličtější místo: pařížský Grand Palais, postavený pro Světovou výstavu. Roku 1900 byl výkladní skříní francouzského vlivu ve světě. Od té doby evropské mocnosti utrácely své síly ve vzájemných rozepřích a mentálně stárly a mocensky slábly.
Co dovedlo Evropu k sice korektně formulovanému, nicméně nezakrytému a dlouho již nevídanému odhodlání strkat nos do záležitostí jiných zemí? Vedle hyperaktivního politického stylu francouzského prezidenta, jenž hledá nová a nová témata, to byly především její vlastní problémy - imigrace, bezpečnost, otázky energetické i další. Ostatně právě Francie se potýká s velkou částí potíží, které přinášejí nerovnovážný rozvoj na protilehlých březích Středozemního moře: oblast oživeného evropského zájmu je totiž po subsaharské Africe druhým nejméně úspěšným regionem světa.
Postchirakovská Francie, potažmo Evropa tedy došla k názoru, že vlastní problémy nemůže řešit až na svých hranicích, nýbrž tam, kde vznikají. Jde o to zlepšit hospodářskou a pokud možno i politickou situaci v zemích příliš statických, nebo naopak nezdravě neklidných, každopádně však oplývajících lidskými zdroji.
Dramaturgie na výbornou
Samo uspořádání konference je nemalým politickým úspěchem a společenská dramaturgie byla zvládnuta na výtečnou (včetně občerstvení ve středomořském stylu). V Paříži se sešli zástupci sedmadvaceti členů EU a sedmnácti států na jižním a východním pobřeží Středozemního moře včetně ne tak úplně přímořských zemí, jako je Jordánsko. U jednoho stolu seděli představitelé Izraele a Arabů (i když si s premiérem Olmertem nepodali ruku), ale také Turci s Řeky nebo Libanonci a Syřané. Ti posledně jmenovaní dokonce v Paříži oznámili, že vůbec poprvé v Bejrútu otevřou velvyslanectví, čímž de facto konečně uznají suverenitu Libanonu. To je důležité už proto, že Sarkozy si vysloužil tvrdou kritiku za pozvání syrského kolegy, jehož režimu část veřejného mínění vyčítá smrt desítek Francouzů v Libanonu a možný podíl na vraždě expremiéra Harírího roku 2005. Sarkozy na setkání rovněž dostal i skeptické Egypťany a Turky, tedy zástupce zemí, bez nichž by plán zůstal naprosto prázdnou slupkou.
Přehlídka žárlivostí
Účast na organizačně zvládnuté zahajovací konferenci je jedna věc, ale samotný obsah nové unie věc druhá. Bude to blok států, zájmové sdružení, zóna volného obchodu? Kdo to bude financovat? Jak bude fungovat spolupráce států tak rozmanitých co do hospodářského rozvoje, velikosti i politického zřízení? Zatím se plánuje každoroční setkání ministrů zahraničí. Není divu, že francouzská politoložka Dorothée Schmidová označila schůzku za pouhou "společenskou událost“. Kdosi poznamenal, že Sarkozy je nejlepší v rozjíždění a propagaci akcí, méně už v jejich zpracování a provozu.
. Blíž ke zdrojiEvropa došla k názoru, že vlastní problémy nemůže řešit až na svých hranicích, nýbrž tam, kde vznikají. |
Typický je případ financování: není jasné, z čeho se bude unie platit, přitom Evropská investiční banka jen náklady na vyčištění Středozemního moře odhadla na více než dvě miliardy eur. V tomto ohledu zatím nejde o žádný pokrok oproti tzv. Barcelonskému procesu z roku 1995. Ten se rovněž pokoušel o euro-středomořské partnerství, avšak skomírá - mimo jiné i vinou velkého množství do procesu vtažených zemí. Sarkozyho původní středomořský plán s odstraněním tohoto defektu počítal - měly se v ní angažovat výlučně státy při pobřeží, což nepostrádalo logiku.
Máloco ilustruje vnitroevropskou (ne)důvěru lépe než reakce na Sarkozyho středomořskou iniciativu. V Británii ji pochopili coby pokus o vlastní vyřazení z regionu. Ještě energičtěji reagovalo Německo: Angela Merkelová si vyvzdorovala německou (pardon, evropskou) účast, vždyť podstatná část peněz ostatně měla jít z evropských (pardon, německých) peněz. Také Evropská komise nelibě nesla, že Sarkozy hodlal pro Francii podržet spolupředsednictví své země ještě i po ukončení současného francouzského předsednictví EU. Výsledkem těchto tlaků je nikoli Středomořská unie, jak bylo sdružení původně označováno, nýbrž Unie pro Středomoří.
Nová Říše římská
Smíšené pocity nebo rovnou obavy mají i země na druhé straně moře. Turecký premiér Erdogan přijel až po opakovaném ujišťování, že účast jeho země v Unii pro Středomoří nebude náhražkou za členství v EU, ačkoli se Francie nepřátelstvím k tureckému vstupu netají. Také v Egyptě a Alžírsku se nechali dlouho přemlouvat a marocký král za sebe raději poslal jen bratra.
Nadto Sarkozy neustále manévruje a mění své formulace o cílech projektu. Ještě před rokem hovořil o demokratizaci severoafrických a blízkovýchodních zemí jako podmínce jejich rozvoje, a tedy i jako o cíli Středomořské unie. Nyní, pokud má udržet složitou konstrukci pohromadě, potřebuje spolupráci právě těch diktátorů, kteří jsou ve skutečnosti žábami na prameni arabského rozvoje. Ze sedmnácti neevropských států jsou demokraciemi sotva tři (Turecko, Libanon, Izrael).
Ze subsaharské Afriky se ozvaly obavy, že Evropa navrhuje "dvourychlostní“ spolupráci. Je pravda, že francouzská pomoc černé Africe, stejně jako její vojenská přítomnost, dlouhodobě klesá. Evropské mocnosti momentálně vyhodnotily Středomoří jako akutnější a geograficky bližší problém. Problém, nad nímž mají nedostatečnou kontrolu. Jde o bezprostřední sousedy, a přece jen deset procent zahraničních investic v dané oblasti pochází z EU, ačkoli tu kromě zdrojů lidských jsou i četné zdroje nerostné, o které Evropa má také zájem. Mezitím se sem hrnou peníze (a vliv!) odjinud, ať jde o Írán, arabské státy Perského zálivu nebo Čínu. Také Rusko nedávno ohlásilo, že hodlá zvýšit svou "přítomnost ve Středomoří“.
Středomořská unie bude testem, zda současná Evropa dokáže zacházet se svou "měkkou“ silou. "Právě ve Středomoří můžeme vše ztratit, nebo naopak vyhrát,“ řekl správně Sarkozy, který však vyhodil do vzduchu příliš mnoho míčků a všichni čekají, kolik jich dokáže chytit. Nejasnosti kolem příštího fungování Unie pro Středomoří musí co nejdříve skončit. Jinak bude platit, co řekl Muammar Kaddáfí: "Je to jen další Římská říše. Předpovídám tomuto projektu naprostý neúspěch.“
