Sovětský ministr zahraničí Vlačeslav Molotov ještě v roce 1942 jednal s československým exilovým prezidentem Edvardem Benešem o federaci Rakouska, Československa a Polska. Beneš byl ale podle Pavlenkovové proti projektu, neboť nesouhlasil se silnou rakouskou pozicí v takovém svazku.
Rakouskou budoucností se zabýval i Západ. Spojené státy se zaměřily spíše na německou otázku, proto má většina plánů britské kořeny. Jednou z myšlenek bylo i vytvoření spolkového státu spojením rakouských zemí s Bavorskem, případně s Bádenskem-Württemberskem. Obě zmíněné země však zůstaly součástí Německa.
"Stalin ale řekl ne: Německo se musí rozdělit, ale Rakousko samotné zůstane," řekl Karner o plánech začlenit Rakousko do širší spolkové země. Sovětský diktátor totiž nechtěl v regionu vytvořit žádnou obdobu Rakouska-Uherska, protože nakonec počítal s "ruskou předzahrádkou". "Tato Mezievropa měla být pod ruským vlivem, a to by Rakousko narušilo," uvedl rakouský historik Stefan Karner u příležitosti nadcházejícího 70. výročí podpisu takzvané moskevské deklarace.
Moskevská deklarace, kterou 30. října 1943 podepsaly Sovětský svaz, USA a Británie, se skládá ze čtyř částí. První obsahuje společnou deklaraci zmíněné trojice mocností a Číny, že budou do bezpodmínečné kapitulace pokračovat ve válce proti Německu, Itálii a Japonsku.
Druhá se týká obnovy demokratické Itálie. Třetí část označuje anšlus Rakouska, tedy jeho připojení k Německu v březnu 1938, za neplatný a předpokládá demokratickou obnovu země. Poslední oddíl se zabývá nacistickými válečnými zvěrstvy, jejichž pachatelé by se měli zodpovídat v zemích, kde zločiny spáchali.
