Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Rekord Stalinova úderníka byl podvod, Stachanov se nakonec upil

  5:00aktualizováno  5:00
Jako stachanovec se s nadsázkou označuje pilný a tvrdě pracující člověk. Za tímto označením stojí ruský horník Alexej Stachanov, který před 80 lety dokázal během jedné, šestihodinové směny narubat - jak tvrdila sovětská propaganda - přes sto tun uhlí a tím překonat normu o 1 400 procent.

Alexej Stachanov na archivním snímku | foto: Profimedia.cz

Výkon Stachanova tehdy vzbudil vlnu úžasu a do té doby neznámý horník se stal miláčkem komunistického režimu se všemi možnými poctami. Iniciátor stachanovského hnutí usilujícího o stálé zvyšování produktivity práce se stal novým, povinným vzorem pracujících ze všech koutů sovětského impéria. A v prosinci 1935 to dokonce dotáhl až na titulní stránku časopisu Time.

O 53 let později však sovětský tisk přiznal, že to bylo všechno trošku jinak. Na Stachanova, o němž se v dobách jeho slávy psaly vědecké publikace, ve skutečnosti pracovalo mnoho dalších horníků za použití nejlepší možné techniky. „Mohl to být kdokoliv jiný, v poslední fázi nerozhodovala osobnost vybraného horníka, ale nová technologie,“ citoval v roce 1985 americký list The New York Times hornického komunistického předáka Konstantina Petrova.

Alexej Grigorjevič Stachanov se narodil 3. ledna 1906 v ruské Orelské oblasti. Původně se jmenoval Andrej, ale chybou v komunistickém tisku do dějin vstoupil jako Alexej. Ve dvaceti letech odjel do Kadijivky v Donbasu, která leží na území dnešní Ukrajiny, a začal zde pracovat nejprve se sbíječkou na povrchovém pracovišti, později si udělal hornický kurz. Slavným se stal ve svých 29 letech. Pět a tři čtvrtě hodiny a 102 tun uhlí, které narubal 31. srpna 1935, to bylo něco neslýchaného. V září téhož roku si ještě přidal rekord ve dvojici, kdy se svým parťákem údajně vytěžili 227 tun uhlí. Ze Stachanova se stala celebrita.

„Američtí dělníci by mě zbili, kazil bych jim normy“

Rozsáhlý článek časopisu Time s názvem Hrdina práce v roce 1935 konstatoval, že světové slovníky mají po pětiletce, OGPU (tajná policie) nebo kulacích další pojem pocházející z Ruska: hnutí stachanovců. Time také tehdy popsal i stinné stránky propagandistické akce sovětských komunistů. Na pracovištích totiž údajně docházelo k vraždám výkonných „stachanovců“, aby se nezvyšovaly normy.

Putin hledá stachanovce

Ruský prezident před třemi lety vyhlásil soutěž o nejlepšího svářeče, horníka, zedníka, elektrikáře či řidiče náklaďáku.

Pověstná a hojně zmiňovaná je také historka o setkání Stachanova s reportérkou The New York Times Milly Bennettovou, která ho zvala do Spojených států. „To je snazší navštívit v Moskvě Stalina. Vaši dělníci by mě zbili, protože bych jim narušil všechny normy,“ odpověděl jí údajně Stachanov, jehož činy sovětský diktátor Josif Stalin označil za „jednu z nejskvělejších stránek sovětské historie“.

Po úspěchu Stachanov vstoupil do strany, odjel do Moskvy a jeho kariéra začala strmě stoupat. V letech 1936-1941 studoval na Průmyslové akademii v Moskvě a během války byl nejprve ředitelem jednoho z dolů v kazašské Karagandě a v roce 1943 nastoupil na sovětské ministerstvo uhelného průmyslu. Na ministerstvu vydržel do roku 1957 a poté nastoupil do podnikové sféry, kde setrval až do odchodu do důchodu v roce 1974.

Rekord překonán?

 V Moskvě dostal Stachanov luxusní byt a získal kdejaké ocenění, včetně Hrdiny socialistické práce. Byl také poslancem Nejvyššího sovětu, ale v závěru jeho života se již na slavného horníka začalo zapomínat. A v Moskvě také začal pít. „Ten ale moc pil, stejně jako jeho žena a dcera,“ vzpomínala kdysi jedna obyvatelka prominentního domu sovětských komunistů, kde Stachanov žil.

Zemřel 5. listopadu 1977 v zapomnění v psychiatrické léčebně, kam se dostal kvůli alkoholismu. O rok později bylo na jeho počest přejmenována Kadijivka na Stachanov.

Před pěti lety se objevily ve světových médiích včetně BBC zprávy o tom, že zdánlivě nepřekonatelný „rekord“ Stachanova překonal o 38 tun ukrajinský horník z Donbasu Serhij Šemčuk. Jako zdroj tehdy posloužil podnikový věstník daného dolu.

Autoři: ,






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.