Srpen ’68: ta katastrofa ještě neskončila

  12:12aktualizováno  18. srpna 9:09
Jedenadvacátý srpen sotvakdy bude oblíbeným výročím. Ať už ho člověk zažil v jakémkoli věku, do vzpomínání se nehrne. Proč si znovu vracet okamžik, kdy se ideál zvrtl v deziluzi, která pak trvala dvacet let a u některých trvá dodnes?
Euforie z bezradnosti a zmaru. Snímek Emila Fafka, fotoreportéra Mladé fronty

Euforie z bezradnosti a zmaru. Snímek Emila Fafka, fotoreportéra Mladé fronty | foto: Emil FafekKavárna

Jedno z nejúporněji se udržujících klišé týkajících se pražského jara praví, že šlo o boj chytrých komunistů s hloupými, jemuž nestranická většina veřejnosti bezmocně přihlížela – až do trpkého konce.

Tomu se zdá odporovat sám fakt okupace: kdyby šlo jen o boj frakcí, Brežněv by se s tou nejsilnější určitě domluvil, pokud by si ji rovnou nestvořil, jako to sovětští vůdci udělali mnohokrát předtím. Husák se svým proslulým lavírováním přece nevystoupil z pěny až v srpnu 1968, nýbrž hrál vlivnou roli už dřív, navíc zdaleka nikoli jako jediný odhodlaný vazal v československém komunistickém vedení. Pokud bylo nutné obsadit zem tanky, znamená to, že "zápas" neprobíhal jenom v komunistické straně, ale také mimo ni.

Snímek Emila Fafka

Neexistuje jediná a správná verze historie, která se nalézá v archivech. Píší se jen její zvlněné odrazy, vhodné pro tu nebo onu pozdější dobu, která si je vybírá a sama tvoří. Od roku 1968 se takto proměnil třeba obraz hrdinů pražského jara. V době, kdy se řešila otázka, kudy dál půjde světová levice, zda komunistickou, či jinou cestou, se hrdiny doby stali Dubček a ostatní "lidské tváře" z pražského reformistického vedení.

Dnes, kdy nemáme důvod používat tuto optiku a kdy naším hlavním tématem je spíše obnova a tvorba občanské společnosti, zjišťujeme, že skutečnými hrdiny té doby jsou pro nás "bezejmenní" hrdinové z ulic Prahy a ostatních měst, mluvčí občanského étosu pražského jara.

"Obyčejní lidé" na výši doby
Z filmového dokumentu Karla Vachka Spřízněni volbou, který se pomalu, ale jistě stává základním pramenem evokujícím atmosféru té doby, takový posun vyplývá velmi dobře. Film vypráví události několika dní předcházejících v březnu 1968 zvolení Ludvíka Svobody prezidentem. V záběru kamery převažují politici, jejichž vlastnosti jsou vesměs málo lichotivé: od senility (Svoboda) přes sebestřednou žoviálnost (Císař) až po zákeřnost bezmála komickou (Husák).

Pod touto místy až panoptikální rovinou filmu však prosvítá ještě jedna, jež je ve výpovědích mnohem méně okázalá. Vystupují v ní "obyčejní lidé", například pán, který se ocitl na pouličním shromáždění a cosi ho přimělo, aby tam začal k lidem mluvit, jako v Hyde Parku – a jeho slova mají ve filmu, na rozdíl od potentátských monologů, hlavu a patu: jsou na výši situace, pojmenovávají problém, o síle a odhodlání protivníků si nečiní iluze a dávají najevo odhodlání mluvčího nenechat se položit na lopatky.

Snímek Emila Fafka

Kdyby dnes někdo zkusil napsat dějiny pražského jara z tohoto, tedy nekomunistického úhlu pohledu a zmapoval dění mimo tehdejší KSČ, nevznikl by z toho marný ani slabý příběh. Možná by v něm nevystupovali vůbec žádní lidé, jejichž jména známe. Snad ani o známých událostech (peticích, manifestacích atd.) by se tam příliš nepsalo. Prostor by tam dostaly spíš demonstrace, které se v posledních týdnech před okupací skoro denně konaly v Praze na Staroměstském náměstí a v jeho okolí – v onom čase, kdy dohody se Sověty už byly v Čierné podepsány, Tito s Ceaušeskem odlétli domů a v republice jako by zavládl klid před očekávaným mimořádným sjezdem strany, svolaným na první polovinu září. Na tyto pražské demonstrace přes to všechno, co Dubček a spol. dohodli, chodily denně stovky lidí.

Občas se stalo, že se přesunuly na nábřeží před budovu ÚV KSČ: 12. srpna 1968 jich tam například přišly tři stovky, bušily na dveře a volaly "svině, vylezte“, až se nakonec rozešly domů. Nebyly to "bojůvky“, jak se později tvrdilo v normalizačních novinách, předtím ani potom nikomu ze stranických funkcionářů nikdo nezkřivil vlas na hlavě. V dané době taky svým demonstrováním nemohl nikdo ničeho dosáhnout, šlo o klasické mezičasí, kdy všichni, od kterých se něco čekalo, byli na dovolené. Přesto toho ti lidé nenechali, o něco jim šlo, něco chtěli. Později už neměli možnost předvést, co to mělo být: po srpnu z dějin, do kterých se užuž drali, zas rychle zmizeli.

Rychle se to vymklo
Důvodem, proč se staré příběhy vyprávějí nově a jinak, je vedle našich nových a jiných potřeb také selektivnost naší paměti. Ta z minulosti milosrdně umazává tragické a umožňuje vyniknout paradoxnímu. Ještě dlouho asi nepřestane uchvacovat nezáměrnost a nepromyšlenost událostí, které pražské jaro spustily, shora i zdola. Nikdo žádné reformy nepřipravoval, skoro nikdo si je ani nedokázal představit. Odtud i náš současný respekt k výsledku, k mocným svobodomilovným silám, které se v pár pozdějších měsících ve společnosti probudily - s razancí, která připomínala běsnění přírodních živlů.

Původně přece nemělo jít v podstatě o nic: jen o to, aby jeden chytrý první tajemník vystřídal jiného a hloupého. Když se tak v lednu 1968 stalo a Dubček nahradil Novotného, lidé u moci si mysleli, že je to všechno. Celé následující dva měsíce vyplnilo ticho. Vyčerpala se snad energie reformátorů svržením cara? Neměli bychom od nich dodatečně žádat více, než čeho byli schopni: dávno to nebyli státníci a sami sebe tak určitě nevnímali, jejich úkolem byla jen správa nejzápadnější imperiální gubernie. Kdyby jim byl někdo shora, třeba Brežněv, v únoru 1968 řekl, co mají dělat, patrně by ho poslechli.

Jenže se stalo něco jiného. Novotný, místo toho, aby dal pokoj a dožil do konce volebního období na Hradě, jak Dubčekovi slíbil, začal proti němu buntovat milicionáře a jiné spřízněné duše. A tehdy Dubček učinil zásadní rozhodnutí svého života: rozhodl se nepotlačit odpůrce aparátnickými metodami, ale vyšel s problémem na veřejnost. Rozhodnutí zrušit cenzuru a získat na svou stranu média vypadá na první pohled jako zázrak (odporovalo principům vlády jedné strany a Dubčeka k němu nikdo nenutil) a zároveň i jako demokratická událost prvního řádu. Ale abychom ani tento demokratismus dubčekovců nepřeceňovali: koneckonců i oni, jako před nimi Novotný, žili vírou, že společnost stojí v předsíni komunismu - a tedy na prahu ráje, kde spolu vyjdou a navzájem si vyhoví všichni, vlk i beránek. Takže proč tedy soudruhy z médií nepožádat o pomoc?

Snímek Emila Fafka

Část stranických novin na tuto hru přistoupila, okamžitě se však ukázalo, že Novotný byl s dosavadním režimem spojen mnohem víc, než aby jeho odstranění prošlo bez poskvrnky. Když v březnu propukla aféra generála Šejny, která odhalila prezidentovu zkorumpovanost, přestala média Dubčeka poslouchat a začala žít vlastní životem - a v závěsu za nimi i velká část společnosti. Její náskok pak vedení KSČ už nedokázalo stáhnout.

Budoucnost nepředstavitelná
bez socialismu

Co se v čase mění, jsou dokonce i hlavní akcenty událostí. Co se kdysi jevilo jako hlavní triumf pražského jara - tedy jednota společnosti, semknuté pod Dubčekem a podporující za všech okolností jeho vedení, se dnes jeví jako jeho patrně největší slabina.

Společnost roku 1968 byla rovnostářská a vnitřně jednotná jako nikdy předtím. Komunista nikdy nechápal, když se ho ptali třeba na to, jak mohl uvěřit politickým procesům: nevěřil jim přece, ale dělal to, o čem myslel, že to potřebuje strana. Podobným postojem ("dělat, co potřebuje strana a co je v zájmu většiny“) byla ve dvaceti poúnorových letech společnost zčásti nakažena a zčásti k němu donucena - s tím výsledkem, že i lidé, kteří měli k identifikaci s komunisty daleko, si pro sebe a pro svou zemi neuměli představit jinou budoucnost než tu označovanou bezbřehým slovem "socialismus“.

V dnešní, vnitřně nekonečně stratifikovanější společnosti lze skoro ke každému zájmu přiřadit sílu, která má v programu ho prosazovat. V roce 1968 byla situace jiná a pár měsíců svobody uběhlo tak rychle, že jít na to jinak skoro nikoho nenapadlo. I tehdejší obnovovatelé sociální demokracie a případně dalších organizací považovaných za možné opoziční zárodky (K 231, KAN) se zaklínali slovem "socialismus“ - a zdaleka ne jenom z taktických důvodů. Bylo to vlastně synonymum slova "budoucnost“, která už sice nemusela splývat s poroučením jenom jedné politické strany, podržela si však utopický charakter: byla projekcí toho, co je, s vyretušovanými negativními jevy.

Společnost roku 1968 byla jak hejno rybek: její členové na vnější popud vyráželi stejným směrem, jako když střelí, a kontrolovali, zda i po změně směru jdou všichni pospolu. Platilo za jisté, že nejsprávnější je názor, který má nejvíc vyznavačů - a tak se do omrzení (pravda, i z mezinárodně sebeobranných důvodů) uvádělo, kolik lidí stojí za Dubčekem, Černíkem a Smrkovským, kolik jich podepsalo tu či onu petici, kolik jich čte ty nebo ony noviny a podobně. Kvalifikované menšinové názory se v ďábelském trysku pražského jara zas nestačily zrodit - "oponentura“ 99 pragováků jimi určitě nebyla.

Snímek Emila Fafka

Nejen ti, kdo vzpomínali na padesátá léta jako na éru, kdy se přestěhovali do své první bytovky, ale i ti, kdo v letech šedesátých vozili české filmy do Cannes, si představovali budoucnost jako sice osvícenější, ale přesto pokračování režimu, který u nás byl nastolen v roce 1948. Neznamenalo to, že by souhlasili - ale slovo "socialismus“ pro ně nemělo alternativu. (Kdo pamatuje dobu těsně po listopadu 1989, ten si vzpomene, že i tehdy, v čase, kdy se "socialismus“ zkompromitoval po celém světě, bylo jeho vyznavačů u nás pořád dost, a zdaleka ne jenom mezi komunisty. Změnilo se to, až když jim byly nabídnuty také jiné možnosti - což ovšem v předsrpnové společnosti nikdo neudělal.)

Ekonomická propast mezi Československem a západním Německem v roce 1968 ještě nebyla tak fatální jako o deset nebo dvacet roků později. Zpoždění bylo zřejmé, nikoli však takové, aby Ota Šik, slibující dohnat Západ během několika let, působil směšně. Jeho posluchači, členové i nečlenové strany, mu většinou věřili. I v tom je dnešní společnost nekonečně nuancovanější než ta osmašedesátnická: politický úspěch se v ní přece jen musí často odpracovat, kdežto ve "většinové“ atmosféře roku 1968 ho někdy stačilo odmluvit.

V čem však byla tehdejší společnost v jasné výhodě proti té polistopadové, byla přítomnost pamětníků Masarykovy demokratické republiky. Je rozdíl, čteme-li si v Masarykových Ideálech humanitních, nebo vypravuje-li nám o nich člověk, který sám byl jejich érou vytvořen. Kniha vypravuje, člověk svědčí. Po roce 1989 už těchto pamětníků žila jenom hrstka, takže povědomí o demokracii první republiky splývalo s příběhy z pohádek. Z tohoto hlediska, tedy z hlediska bezprostřední kontinuity, bylo v roce 1968 přece jenom líp: hlavy, vymyté v padesátých letech, překvapeně přijaly novou lekturu a zjistily, že se s ní dokážou ztotožnit.

Živá zrada
Byla-li řeč o proměnách historické optiky, je třeba říci i to, že úplně všechno se zase v čase nemění. Minimálně jeden moment roku 1968 si podržel svůj šokantní charakter beze změny celých čtyřicet let - a sice míra zrady reformních politiků na vlastním národě, které se dopustili v prvních dnech po okupaci, v onom srpnovém týdnu, který historik Karel Bartošek nazval „dějinným svátkem“. Ve dnech, kdy se obyvatelstvo postavilo za vedení odvlečené do Moskvy, tam Svoboda, Husák a spol. vyjednali tak ostudné podmínky příměří, že se je po návratu domů neodvážili prozradit. Potřetí v jednom století (po letech 1938 a 1948) tak česká politika prodala lidem půdu pod nohama a vysvětlila to vyšší nezbytností. Politici pověření tím, aby hájili zájmy lidí dole, potřetí řekli, že existují zájmy jiné, vyšší, jejichž obhajobě sami dají přednost. Kdo by se potom divil, že u nás trvá nedůvěra k politice. Po tolika zážitcích stejného druhu v sobě máme kdesi hluboko patrně uloženou předpověď: kdyby zase došlo na lámání chleba, udělají to znovu.

Snímek Emila Fafka

Zajisté, z politického hlediska bylo pražské jaro od začátku do konce nezvládanou a ve finále naprosto nezvládnutou jízdou. Kdo chce, ať zpětně sní o nějakých taktičtějších modelech, které snad nemusely situaci vyhrotit, mohly nám ponechat víc hospodářské autonomie a zaparkovat náš režim někde na žádoucí škále mezi Jugoslávií a Maďarskem. Osud nám rozkoše této alternativy nedopřál, místo toho jsme se stali palivem v požáru jedné mezinárodní krize - ale nebylo ještě horší, když jsme se předtím velikášsky domnívali, že jsme jejím hybatelem?

Pražské jaro bude asi navždy klást inspirativní otázku, co dělat, otevře-li se před utlačovanými škvíra svobody. Mají bez ohledu na všechno ostatní pracovat na jejím rozšíření, nebo mají dávat pozor, až jak se situace vyvine? V roce 1968 to vypadalo, že největší zájem je u nás o svobodu bez přívlastku, avšak množství lidí, kteří v následujících letech ocenili husákovský ordnung, naznačilo, že i naše starorakouské a pořádkumilovné kořeny se rády hlásí ke slovu.

Celé to slavné jaro a léto 1968 lze do omrzení usvědčovat z naivity a primitivnosti metod, avšak co mu nelze upřít, je to, že bylo časem vize. Vize má dvě roviny: myšlenku plus postoj nositele k ní. Poměr mezi nimi se v různých dobách a u různých vizí liší, vcelku však vize bývá povýšena nad svůj myšlenkový obsah, neboť sám její uskutečňovatel jí dává váhu tím, že říká: Tomuto věřím, toto ve jménu své víry nasazuji a tímto ručím. Vize může zavést lidi do nebe i do katastrofy - avšak nebude snad sporu o tom, že jenom s ní žijeme život, kdežto bez ní pouze přežíváme. Pokud jsme dopadli tak, že dnes na základě poučení z minulosti ničemu nevěříme, k čemu nám to je?

Pokud tma po pražském jaru a stín jím vržený trvá, je to podle všeho způsobeno tím, že se tehdejším lidem nepodařilo vymezit hranici mezi ideálem a iluzí. To první se s druhým shoduje v tom, že umožňuje pozitivní naladění a dovoluje nám stále od života něco očekávat. Liší se tím, že ideál na rozdíl od iluze dovoluje snést frustraci, pokud se očekávaný výsledek nedostaví. Posrpnová společnost vlastní frustraci neunesla, odtud hanba normalizace, ale navzdory ní také poučení pro dnešní dobu: socialismus s lidskou tváří byl, jak vše nasvědčuje, nesmysl - ale že se svět může a má měnit k lepšímu, kdykoli to jde, bude platit pořád.

Autor:

Trump zasadil poslední hřebík do rakve globalizace, říká ekonom Hampl

Nejčtenější

Zemřela Anna Julie Slováčková, vedla dlouhý boj s rakovinou

6. dubna 2025  21:35,  aktualizováno  22:53

Po dlouhé nemoci zemřela zpěvačka Anna Julie Slováčková. Dceři herečky a zpěvačky Dagmar Patrasové...

Něco nehraje. Rusové hledali informace o útoku v Německu předtím, než se stal

8. dubna 2025  20:39

Rusové vyhledávali na internetu informace o útoku v německém Mannheimu ještě předtím, než zde...

Velké peníze za ztrátu důstojnosti. Fekální večírky v Dubaji vyšetřuje policie

3. dubna 2025  20:24

Bizarní, sadistické a fekální praktiky ohodnocené hodně penězi jako klíč k luxusnímu životu. Tak by...

Útok nožem v Praze s účastí cizinců: mezi pobodanými je i raper

6. dubna 2025  15:17,  aktualizováno  20:24

Tři zraněné si vyžádala v neděli v Praze potyčka mezi čtyřmi lidmi. Dva z nich jsou pobodaní, z...

„Podle nás je benefit, že Vás zaměstnáváme.“

{LABEL}

Pokud jste něco podobného slyšeli, zkuste raději mrknout na jobdnes.cz

Zavraždil tři taxikáře, unikal dva roky. Jeden z nejtěžších případů 1. oddělení

7. dubna 2025

Premium Strach obestírá Prahu. Píše se rok 2014, kdy jsou v lednu a dubnu brutálně zavražděni tři taxikáři....

Soud vynese rozsudek v kauze Via Chem. Podnikateli Sisákovi hrozí přes deset let

11. dubna 2025

Krajský soud v Praze by měl v pátek vynést rozsudek v kauze Via Chem Group. Skončilo u něj pět...

O místo na střední zabojuje 98 tisíc deváťáků. Matematika bude oříšek

11. dubna 2025

Jednotnou přijímací zkoušku na střední školy s maturitními obory bude letos skládat 98 tisíc...

V Brně bují záškoláctví. Problémy se týkají už každého devátého žáka

11. dubna 2025  5:15

Když se desetiletému chlapci nechce do školy, nechá jej matka zkrátka doma a napíše mu omluvenku. I...

Trápení českých firem. Pálí je drahé energie, pomalé Německo i Trump

11. dubna 2025

Premium Podnikatelé během posledních let čelili pandemii, energetické krizi i inflační vlně. Dnes na ně pro...

První krok k samostatnosti děťátka s metodou Baby-Led Weaning
První krok k samostatnosti děťátka s metodou Baby-Led Weaning

Přechod na pevnou stravu vždy představuje významný milník v životě děťátka i jeho rodičů. Je to období plné objevování nových chutí a získávání...

Zemřela Anna Julie Slováčková, vedla dlouhý boj s rakovinou

Po dlouhé nemoci zemřela zpěvačka Anna Julie Slováčková. Dceři herečky a zpěvačky Dagmar Patrasové a hudebníka Felixe...

Tohle že je James Bond? Herec Daniel Craig šokoval změnou vzhledu

Herec Daniel Craig (57) se před pár dny objevil v italské televizní talkshow Che Tempo Che Fa, kde zaskočil diváky svou...

Anička tušila, že jsme poslední, kdo zachytil její hlas, vzpomíná na duet Lipo

Emotivní píseň Jsi ve mně napořád, kterou s Annou Julií Slováčkovou v únoru 2025 nahrál zpěvák, raper a skladatel Lipo,...

Trump pozastavil většinu cel, Číně je zvýšil. Dohodneme se ale s každým, tvrdí

Americký prezident Donald Trump s okamžitou platností pozastavil většinu cel na 90 dní. Pauza se netýká Číny, té cla...

Už tomu vůbec nerozumím, říká Anna Geislerová o módním stylu dcery

Anna Geislerová (48) patří mezi nejlépe oblékané české herečky. Díky svému stylu pravidelně boduje v hodnocení módní...