Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Srpen 1969 - definitivní konec nadějí

  12:58aktualizováno  24. srpna 13:57
Rozdíl mezi připomínáním si srpnové okupace 1968 a trpným braním na vědomí srpna 1969 ukazuje na traumatickou stopu.

Srpen 1969. Neznámý muž při potyčce s příslušníkem SNB na nádvoří Pražského hradu. | foto: Antonín Nový

Ze srpna 1969 existují ostřejší a dramatičtější snímky, než je ten zde publikovaný. Jenže ty po všech stránkách ostřejší záběry ze střetů demonstrantů s policií byly už mnohokrát publikovány, neboť jich v agenturních zdrojích není k dispozici mnoho. Záběr z archivu Antonína Nového je neznámý a v mnohém též výmluvný. Dal by se nazvat Už bez diskusí - ten muž se snažil doručit v srpnu 1969 písemnost na Pražský hrad...

Srpen 1969. Poklidné srocování občanů u sochy sv. Václava na Václavském náměstí v Praze.

Dejte si velký pozor!

Vloni si Česká republika připomínala čtyřicáté výročí srpnové okupace až překvapivě intenzivně. Vezměme jen fotografické počiny: Josef Koudelka publikoval vynikající knihu Invaze 68, v níž ukázal, že z prvních pražských srpnových okupačních dnů osmašedesátého má daleko více vynikajících snímků než těch několik málo desítek obrazů, které předtím oběhly svět a zapsaly se do dějin fotožurnalismu. Dana Kyndrová uspořádala rozsáhlou výstavu i publikaci z fotografií exponovaných četnými dalšími autory nejen v přepadené metropoli, nýbrž i v některých dalších městech Československa.

Připravit taková ucelená bilanční svědectví z událostí spojených s prvním výročím okupace by byl větší problém. V osmašedesátém nebránil fotografům dokumentovat dění v obsazených ulicích žádný vlastní voják nebo policista; ostatně cenzura v republice od jara 1968 nefungovala. Okupační vojáci sice mířili hlavněmi a občas i stříleli, ale jednali chaoticky, bez promyšlené snahy umlčet svědky s kamerami a fotoaparáty. Kdežto o rok později domácí cenzura už zase pracovala naplno. Bylo již nepředstavitelné, aby z pouličních nepokojů k prvnímu výročí "bratrské pomoci" vycházela - jako před rokem - spontánní mimořádná vydání deníků a časopisů.

Větší riziko než za okupace

Kdo tenkrát fotil nikoliv pro státní orgány, byl velice nežádoucím a ohroženým "živlem".

Objevila se pouze příloha Rudého práva, která se vztyčeným prstem hlásala, že pravicové síly "neprošly" a její dramaturgie a tón se nesly v režii již zase promoskevsky zkonsolidovaných bezpečnostních složek.

Kromě nulové naděje publikační se ovšem stalo daleko riskantnější samotné fotografování či filmování v ulicích, neboť v srpnu 1969 používaly československé ozbrojené složky proti demonstrantům vodní děla a hlavně slzný plyn v intenzitě, kterou tato země ani předtím, ani potom nezažila.

(Například na Václavském náměstí se slzný plyn držel ještě několik dní po nepokojích a již při pouhém otevření tramvajových dveří cestující začali slzet.) A nadto byly stovky lidí zadrženy. Kdo tenkrát fotil nikoliv pro státní orgány, nýbrž pouze pro sebe, ze své potřeby, byl velice nežádoucím a ohroženým "živlem". Možná archivy některých fotografů schraňují cenné, dodnes neviděné dokumentární záběry z nepokojů v srpnu 1969, ale téměř jistě by se jich nesešlo tolik jako snímků ze srpna ’68. Ostatně Josef Koudelka mluví o štěstí, že ve dnech prvního výročí okupace zrovna pobýval v Londýně na zájezdě s pražským Divadlem Za branou, jehož inscenace snímal: "Kdybych fotil doma v srpnu 1969, zašili by mě, sebrali by mi pas a byl by konec." Takhle se Koudelka mohl vrátit domů a teprve při další cestě za hranice zůstal v emigraci...

Prokypření půdy

Existuje však ještě jeden, fakticky zřejmě nejpodstatnější rozměr toho, proč události ze srpna 1969 byly zmapovány především v odborných publikacích a v širším společenském fóru. U nich zdaleka nedochází k takovému vzpomínkovému vzepětí, jako toho býváme svědky při kulatých výročí napadení země vojsky pěti států Varšavské smlouvy. Tím rozměrem je povaha nepokojů v srpnu 1969.

Demonstranti vyšli do ulic především proto, aby sobě i vládnoucí straně připomněli, že ještě před pouhým rokem se občané konečně cítili být občany, že se společnost těšila z nadějí a že toto vše bylo udušeno. Ludvík Svoboda, Oldřich Černík, Alexander Dubček, koneckonců i Gustáv Husák byli muži pražského jara 1968. Těšili se podpoře a důvěře širokých vrstev obyvatelstva.

Pocit, jehož se nezbavíte

Kdo tehdejší události zažil nebo vnímal, cítí i nadále ze srpna 1969 pachuť.

A nyní, v roce 1969, nadále pobývali ve vysokých funkcích. A z nich rozhodli, že demonstrace hlásící se k odkazu pražského jara ’68 budou potlačeny všemi dostupnými prostředky. Mezi těmi prostředky byly tři stovky tanků, dvě stovky obrněných transportérů, palba ostrými náboji. V Praze byli zastřeleni tři, v Brně dva lidé. Hned 22. srpna 1969 Federální shromáždění (v jeho čele stál Dubček) schválilo "zákonné opatření k upevnění a ochraně veřejného pořádku", pro které se ujalo označení pendrekový zákon. Ten umožnil jak fyzicky, tak existenčně tvrdé vypořádání se s těmi, kteří byli při prvním výročí pochytáni.

Armáda, která nesla přívlastek lidová, se při své největší reálné bojové akci otočila proti vlastnímu lidu. Půda pro zasetí marasmu, nevíry, stáhnutí se do soukromí, dvojtvářnosti a strachu byla nyní dokonale prokypřena. Teď už každý dobře věděl, že nastal definitivní konec experimentu. Až na hrstku statečných se miliony lidí v aktivním věku "poučily z krizového vývoje" - zanechme všech politických nadějí, obrat je nemožný, podřiďme se. Teprve když vyrostly jejich děti, bylo trauma, pochopitelně i díky měnící se mezinárodní konstelaci, přece jen mírně rozmělněno a v srpnu 1988 si několik tisíc lidí v ulicích opět připomnělo srpen 1968.

A dnes? Kdo tehdejší události zažil nebo vnímal a nestál na straně potlačovatelů, cítí i nadále ze srpna 1969 pachuť. Vrací se k němu tehdejší pocit beznaděje, že tohle jsme si udělali sami mezi sebou. A nynější mladé i mladší střední generace si nedovedou, nemohou umět představit úroveň represálií ze srpna 1969. Když se roku 2005 policie utrhla ze řetězu na CzechTeku, zavládl zejména mezi mladými lidmi poprask. Jenže zbytečná policejní brutalita byla dokumentována médii, diskutována politiky, stížnosti na zákrok skončily u soudu. Před čtyřiceti lety nebylo proti neskonale rozsáhlejší brutalitě, třínedělním vazbám, existenčním postihům a dalším perzekucím obrany a zastání.

Autor: Kavárna


Trump ohrožuje světovou bezpečnost, řekl historik Lukeš v Rozstřelu





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Figuríny s oběšenci se objevily v úterý ráno 22. října na pražském Klárově
ZÁPISNÍK: Panika o českých volbách a sex v Japonsku

Cizinci se divili, proč Češi šílí kvůli volbám. Vzpomínky na válku. Málo sexu u Japonců podle The Washington Post. Fotbalové paměti. To jsou témata zápisníku...  celý článek

Syrští povstalci v bojích o město Chanasír nedaleko Aleppa (27. srpna 2013)
ZÁPISNÍK: Potáhneme na Sýrii! Čeští komunisté milují Severní Koreu

Moderátor usnul, mezi českými novináři se objevily výzvy k válčení a komunistický hejtman mluvil s velvyslancem KLDR o povodních, píše komentátor MF DNES...  celý článek

Američtí váleční veteráni navštívili památník druhé světové války ve
ZÁPISNÍK: Také Američané nadávají na svoji politiku

Spojené státy se přirovnávají k banánové republice a k ­Itálii. Americká konzervativní Tea Party žije v bublině. V bublině žije i Václav Klaus. To jsou témata...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.