Způsoby splácení jsou opravdu pestré. Dodávky uranu a náhradních dílů pro českou armádu mají bezesporu smysl. Stejně tak i start české družice, kterou Rusové odpálí do vesmíru. Třeba ji pojmenujeme po strůjci této báječné smlouvy, Miloši Zemanovi.
Jako celek však vypadá sjednaný obchod stejně "výhodně", jako kdyby pocházel z časů RVHP. Za naše výrobky, které jsme kdysi do Ruska dodali, protože je potřebovalo, dostaneme oplátkou zboží, které bude k ničemu.
Poslyšme: naše vzdušné síly posílí sedm bitevních vrtulníků Mi-35, které nemají nic společného se standardy NATO. Kromě toho armáda dostane tři velké transportní letouny Antonov An-70, které vůbec nechce.
Přesto je bereme, i když nevíme, k čemu nám budou. Jisté je, že budou nepochybně užitečnější než flotila osmadvaceti námořních lodí. Co budeme dělat s těmi? Prý je obratem výhodně prodáme. Kdyby to bylo možné, udělali by totéž už Rusové. Raději je však dávají nám jako splátku dluhu. Jsou totiž neprodejné. Nakonec budeme rádi, když se hrdého námořnictva zbavíme jakkoliv, i kdybychom je měli zase prodat Koženému.
Obchod s Ruskem se může stát velkým fiaskem české zahraniční politiky. Malý vrabec, který zbyl z kdysi miliardového ruského holuba, se totiž dokázal smrsknout ještě více, než strašila i ta nejhorší prognóza.
Proč nedostaneme třeba ropu nebo zemní plyn? To by byly použitelné suroviny, pro které není těžké najít kupce. Namísto toho odebíráme výrobky, kterých se potřebují zbavit dokonce i v zaostalé východní zemi. Důvod je známý. Nemáme mnoho jiných možností. Radujme se, že z této země dostaneme alespoň něco. Obchody s Ruskem přece často dopadají mnohem hůře.
Je tu však velký problém. Rozdíl mezi miliardovou hodnotou, kterou jsme měli dostat, a skutečnou cenou často naprosto neprodejných či nepoužitelných ruských výrobků je nebetyčný. Ministři jen stěží vysvětlí, proč se nechali tak tvrdě zatlačit ke zdi.
