Nezměníme tím ani sebe, pokud si to snad někdo vážně myslí. Namítnete: je to přece důležité téma pro morální zdraví národa. Na to říkám: je to zástupná otázka. Kdybychom to mysleli vážně a ne jako obyčejnou hru, a kdybychom k sobě byli upřímní, museli bychom se zeptat jinak: bránili bychom se my a teď?
To je ten problém, který bychom měli při výročí Mnichova řešit.
Místo toho však řešíme krizi za generaci, která už vesměs nežije. Samozřejmě, každý snadno řekne: Ano, samozřejmě jsme se měli bránit. Vadí mi na tom obrovská arogance, s níž ze svého gauče posíláme krvácet a umírat tehdejší Čechoslováky. Nám kulomety a střemhlavé nálety nehrozí, a tak můžeme být snadno stateční. Děláme se lepšími a vyspělejšími než oni, protože nás to nic nestojí.
Je to stejná statečnost, jako když sám se samopalem a osmi granáty vstoupíte do tmavého domu, kde se skrývá devět hrdlořezů - ovšem v počítačové hře. Nemusíte se bát, pokud vás dostanou, můžete vypnout počítač.
To je to, co mi nepřipadá vůbec fér.
Lepší by bylo, kdybychom se zabývali sami sebou. Nemyslím totiž, že my bychom obstáli lépe. Naopak.
Nebo snad máte pocit, že jste dnem i nocí připraveni jít "padnout za vlast" a poslat svého syna, manžela, otce, bratra, aby udělal totéž? Ano? Tak si přečtěte, co si myslíte opravdu.
. Mnichov 1938 na bloguZrádci, srabi a hrdinové, píší blogeři na iDNES.cz |
Před lety jsem byl u velkého výzkumu, který si MF DNES zadala o postojích Čechů k obraně země. Nebyl to výzkum ve stylu ano-ne. Byl proveden metodou diskusí skupin lidí vybraných tak, aby odrážely složení společnosti. Ukázalo se v něm například, že mladá generace považuje obranu země vlastně jen za úkol profesionálních vojáků a dobrovolníků. Ostatních se to netýká. Mladí lidé rovněž klidně rezignovali na část vlastní obrany, klidně by nechali třeba náš vzdušný prostor hlídat cizími stíhačkami. Kupodivu, starší lidé brali obranu země víc za svou.
Když se přeci jen sečetla procenta, ukázalo se, že sedmdesát procent lidí nevěří, že bychom byli vůbec schopni se bránit - ne ve smyslu úspěšné obrany, ale že bychom do toho vůbec šli.
Bylo to dost tristní. Lze to vysvětlit komplexem malého národa, který tuší, že nemá svůj zcela osud ve vlastních rukou, nebo tím, že národ přežíval tím, že se ohýbal a celá staletí nešel kolektivně do vojenského střetu.
Třeba jsme už ale dál? Nevěřím. Vzato kolem a kolem, právě Češi z období Mnichova byli tou "největší generací" - měli v sobě hrdost z úspěchů dvacetileté republiky, víru v sílu armády a vojenskou sebedůvěru danou čerstvou tradicí legií.
Ochota bránit stát souvisí totiž také s důvěrou občanů v jeho instituce. Průzkumy ovšem už roky nasvědčují, že tenhle stát tím, jak funguje, patrioty ze svých občanů neudělal. Skákat při fotbale je něco jiného.
Tak se nedělejme pokrytecky lepší než ti z roku 1938.
