U nás je stále ještě lepší být populárním umělcem než neznámou nulou. Očištěni naopak byli mnozí provinilci.
Pod vlivem Jiřiny Bohdalové, ta má právo ve věci se nevyznat, vzniká hnutí: škrtněte nás ze seznamů, škrtněte ty seznamy.
Požadavek „vyškrtnout ze seznamů“, který podpořil i ministr vnitra, pramení z dávného českého zlozvyku předělávat minulost tak, aby byla „spravedlivá“ a aby odpovídala tomu, co je nyní. Protože to „nyní“ se mění, mění se i ta minulost.
Nikomu nepřijde nesmyslné, absurdní či alespoň pitomé přepisovat nějaké staré seznamy StB podle toho, co si dnes myslíme. Co to je „vyškrtnout ze seznamu“? Znamená to, že nic takového nebylo? Že minulost je dnes jiná, než byla tehdy?
Jméno v seznamu a k tomu příslušný spis přece říká, co bylo: že StB s osobou jednala, viz spis, a že si ji zapsala do takového a takového seznamu. Znamená vyškrtnutí, že zmizela tehdejší skutečnost? Určitě ne, znamená, že byla zastřena, zakryta, změněna.
Všichni však chtějí „vyškrtávat“, aby dali najevo, že Bohdalová je bez viny. Bohdalová je bez viny, protože nikdo nepředložil žádný důkaz viny. To by ve svobodné demokratické společnosti mělo stačit.
Zvláště když to řekne i soud. Za svou nevinu vděčí herečka paradoxně právě evidenci StB: tam si všichni mohli přímo z hlav StB přečíst, že je bez viny. Potíž je, že nás za patnáct let naučili, že seznam (!) je ta hledaná vina! Kdo je někde zapsán, je lump.
To je ošemetná věta, protože většina zapsaných lumpové jsou a ti hned zvednou hlavu a postaví se za herečku: Ano, škrtněte i nás! Za Jiřinou Bohdalovou se řadí zástup, jemuž v čele být nechce.
V lidské společnosti platí, že každý má být souzen za své činy, ne kam si jej kdo zapsal. Ale pozor: u nás nikoho za činy evidované v seznamech StB nesoudí, to soudy neberou, u nás se raději skandalizuje.
Soudíme neradi, ač je za co, raději pomlouváme. Spravedlnost jsme dávno škrtli, teď škrtneme i nevinnou herečku. Jsme v Čechách, už teď kdosi píše nové seznamy. Nejspíš ti staří udavači. Přijde čas, předloží je.
