A nutno připustit, že kdyby všechno fungovalo tak, jak fungovat má a jak by si prezident dozajista přál, byl by jeho postoj zcela oprávněný.
Ovšem nežijeme v zemi (a ostatně ani ne ve světě) politické a institucionální dokonalosti a přesných demokratických koleček. Občánek naráží neustále na cizí, chladný kosmos úřadů a úředníků, politiků a politických klanů, liter a jejich soustav.
Začasté nedokáže a neumí do něj proniknout, už vůbec se mu nedokáže bránit. Úřad ombudsmana se proto občanovi jeví funkčním a důležitým nejen fakticky, ale také sociálně psychologicky. Je čímsi, u čeho můžeme, zahnáni do kouta svou bezbranností vůči moci, dojít zastání.
Pro ty silné jak individualitou, tak pozicí jejich styků se cosi takového zdá směšné a zbytečné. Ale pro většinu, vždyť její součástky nebývají tolik opevněné, má funkce takového veřejného zastánce velikánskou cenu.
Nejen proto, že instrumentálně dokáže zvládnout mnohé pro "tvora obyčejného" zdánlivě neřešitelné - situace, ale také (pokud ne zejména) pro neustálé vědomí, že existuje azyl, k němuž se můžeme odvolat.
