USA, stát Severní Karolína. Lékař pohotovosti Paul Austin, který právě vydal autobiografickou knihu, v níž popisuje svá dilemata lékařská i finanční, stojí nad pacientem. Dřív, než ho ošetří, se ptá: "Jste pojištěný?"
Takovou otázku u nás nikdo nepoloží, protože zdravotní pojištění máme všichni ze zákona. Avšak brzy možná přijde doba, kdy se nás lékaři na pohotovosti budou ptát dřív, než dají sádru: "U koho jste pojištěni a jak?" A podle toho se zachovají: každá zlomená noha bude znamenat, že příště zaplatíte víc, podobně jako je to u havarijního pojištění auta po bouračce…
Ačkoliv se v Česku už potisklo hodně stran úvahami a návrhy, co by se mělo změnit ve financování zdravotnictví a jak by se na tom měl podílet pacient, s nápady teď přicházejí sami plátci péče – zdravotní pojišťovny. Záměrně před volbami. Co je k takovému kroku vedlo? "Není u nás nikdo, kdo by měl připravenou reformu zdravotnictví. Většina z nápadů, které politické strany nabízejí, jsou jen výkřiky, navíc často protichůdné. Neexistuje nic koncepčního, co by se dalo po volbách použít. Tak chceme dát politikům k dispozici pragmatické návrhy, co se dá změnit i bez zásadních reforem," říká Ladislav Fridrich, ředitel Oborové zdravotní pojišťovny a také šéf svazu zdravotních pojišťoven.
Pokud brzy něco neuděláme, tak budou chybět peníze na léky a na operace. Problémy s placením péče nás čekají podle odhadu ekonoma Miroslava Zámečníka už v roce 2012. Nejvyšší čas něco podniknout.
Miroslav Zámečník
Neveselé čtrnáctero
Ve svém materiálu pojišťovny nejdřív vyjmenovávají všechna pozitiva našeho systému veřejného zdravotního pojištění. Pak jsou tu negativa. Z pohledu pojišťoven jde o čtrnáct chyb, které by se měly odstranit, aby zdravotnictví u nás mohlo fungovat efektivně. Jsou následující:
1. Je "nedostatečně definovaná role pacienta". Pojištěnec povinně platí, a přitom je rukojmím všech významných hráčů v systému.
2. Pojišťovny nemohou nabídnout lidem (když pomineme prevenci) nic navíc, protože neexistuje možnost se komerčně připojistit.
3. Nikdo nemá páky na hypochondry či jedince, kteří obejdou půl tuctu kardiologů a všude si vyberou drahé pilulky a nechají udělat to samé drahé vyšetření. Pacienta nic nemotivuje k tomu, aby si nebral plnými hrstmi, co se nabízí, aniž to potřebuje.
4. Stát platí málo za své pojištěnce, tedy nezaměstnané, důchodce, děti a rodiče na mateřské, kterých je přitom zdaleka nejvíc (5,6 milionu lidí).
5. Demografický vývoj. Netřeba komentáře, populace stárne.
Czech Press Photo 2008 - Nezkrotní senioři
6. Stejně tak není třeba komentáře k tomu, že ve zdravotnictví mají až příliš velký vliv různé zájmové skupiny.
7. Nerovné postavení "státní" Všeobecné zdravotní pojišťovny vůči ostatním. Pacient se kvůli tomu příliš vzrušovat nemusí, větší dopady na zdravotní systém tato nerovnost nemá.
8. Větší problém je oddělený systém zdravotního a nemocenského pojištění. Proto je snadné simulovat a také není možné spočítat, jaká léčba je efektivnější a vrátí pacienta rychleji do práce. Oddělené systémy generují roční ztrátu pět miliard korun.
9. Nejasná hranice mezi systémy zdravotního a sociálního pojištění. Péči o řadu lidí v léčebnách dlouhodobě nemocných platí zdravotní pojišťovny, přestože tito pacienti spíš než rentgen a léky potřebují dobré slovo a péči rodiny. Mimochodem – na návrhu sloučit oba systémy se koaliční vláda před dvěma lety shodla, ale přes ministra práce a sociálních věcí Petra Nečase neprošel. Chystá se však jednotné inkasní místo pro obě platby a jejich přerozdělení, takže následné sloučení obou systémů je zřejmě otázkou času.
Ilustrační fotografie
10. Závislost zdravotnických zařízení na státu. "Stát jako zřizovatel zdravotnických zařízení a zároveň regulátor cen se tak dostává do střetu zájmů."
11. Nevyvážená síť zdravotnických zařízení. Nemocnice na každém rohu neznamená lepší péči, jen spolyká víc peněz.
12. Neefektivní financování nových technologií. To zná každý politik, který chce být znovu zvolen: nový CT přístroj se do městské nemocnice pořídit musí, přestože v nemocnici o dvacet kilometrů dál je taky a oba nemají šanci se uživit.
13. Nízká cena práce ve zdravotnictví.
14. Lékaři stárnou, a pokud se rozhodnou odejít na odpočinek, nemá je v řadě regionů kdo nahradit.
Všeobecná zdravotní pojišťovna, VZP.
První tři kroky k ozdravení
Tolik problémy českého zdravotnictví, až na pár detailů poměrně přesně definované. Co s tím? Svaz navrhuje v zásadě tři věci.
Navýšit příjmy pojišťoven díky pravidelným valorizacím plateb státu za své pojištěnce (tedy uvolnit platbu zmrazenou z ekonomických důvodů). A také navýšit platby osob samostatně výdělečně činných. "Už dva roky žijeme z rezerv, které jsme si předtím vytvořili, a je téměř jisté, že velké pojišťovny se dostanou už začátkem příštího roku do finančních problémů," varuje Fridrich.
Za druhé je podle pojišťoven nutné stanovit, co je standard péče, a co nikoliv. Tedy za co si musí pacient doplácet. Dá se počítat s tím, že po volbách politici napřou síly k tomu, aby takový seznam skutečně vznikl. Problém však je, že ministerstvo zdravotnictví před dvěma týdny zrušilo soutěž vypsanou právě na tvůrce těchto standardů. O zakázku za 125 milionů korun se totiž přihlásil jen jeden zájemce. I pokud by soutěž zrušena nebyla, trvalo by nejméně tři roky, než by vítěz předložil výsledky.
A zatřetí: pojišťovny chtějí pokutovat rizikové chování. Jednak chtějí přímý příjem z daně z tabáku a alkoholu (v řadě zemí jde jedno dvě procenta z daně na cigarety a alkohol na léčbu zničeného zdraví). Kromě toho chtějí i "legislativní zakotvení postihu pojištěnce za neúčelné čerpání zdravotní péče". Tedy: kdo rád obíhá doktory a nechává si předepisovat balíky pro něho vlastně zbytečných tabletek, měl by platit víc. V tomto případě se však bez individuálních smluv s pojištěncem a bez závazků k určité řízené péči neobejdeme.
Podobnost s návrhy, které prosazoval exministr zdravotnictví Tomáš Julínek, je očividná. Nejzajímavějším návrhem však bezesporu je vyčlenit část zdravotní péče a svěřit ji komerčním pojišťovnám. Tedy úrazy. A jsme zpátky u zlomené nohy.
Ilustrační fotografie
Dvě až tři procenta z ročního odvodu na zdravotní pojištění, tedy několik stokorun, by šlo ke komerčním pojišťovnám na povinné úrazové pojištění uzavřené v individuální smlouvě. Veškeré úrazy by se platily z něj. Záleželo by jen na vás, jak velká by byla povinná pohyblivá složka nad pevně daným odvodem – tedy jestli by vám z ročního příjmu odcházely tři stokoruny, nebo dvojnásobek. Podle toho, jak moc jste rizikoví a jak dbáte na to, abyste úrazům předcházeli.
Komerční pojišťovny si už teď dobře umějí spočítat rizikovost klienta. Čtyřicetiletá intelektuálka, jejímž jediným zdravotním rizikem je četba sportovní rubriky v novinách, by měla nejnižší sazbu, tedy zhruba tři stokoruny. Zato pětadvacetiletý letec na rogalu, který v zimě vyrývá stopu do sněhu při free ride stylu a motorku už jednou zaparkoval vodorovně, by platil i dvakrát tolik.
Rizika by nikdo nepočítal u dětí, u nichž se nedá úrazům zabránit. Stejně tak by zvýšenými sazbami nebyli zatíženi senioři nad pětašedesát let. "Tam se úrazy často přihodí proto, že tělo je už křehčí," vysvětluje Fridrich. Výhoda? "Placení úrazového pojištění by mohlo být jedním z bonusů zaměstnavatele k platu," říká Fridrich. Podobně jako stravenky nebo příspěvky na penzijní připojištění. Stačilo by, aby si platby mohl zaměstnavatel odečíst z daní.
Záchranáři transportují zraněného lyžaře - ilustrační foto
Proč dvě až tři procenta? Právě tolik vydávají zdravotní pojišťovny ročně na léčbu úrazů a jejich následků. A právě tolik by ušetřily, pokud by úrazy platil někdo jiný.
Platíme už dnes, ale skrytě
Podle Fridricha není nutné, aby se úrazové pojištění vyčlenilo ze systému hned. Prvním krokem, který lze zavést už v příštím roce, by byly individuální smlouvy s pojištěnci, díky nimž by pojišťovny mohly "pokutovat" (rozuměj: odejmout určité výhody třeba rychlejšího přístupu k objednaným zákrokům u lékaře) těm, kteří se chovají rizikově a mají jeden úraz za druhým.
"Je vidět, že to tvořili lidé z praxe, kteří tomu rozumějí," chválí materiál náměstek ministryně zdravotnictví Marek Šnajdr (ODS). "Víc se mi ale líbí vytvořit nejdřív standardy péče, aby se mohli lidé připojistit či si zaplatit zjednodušeně řečeno lepší sádru než ze systému vyčlenit jednu část."
Mluvčí České lékařské komory Michal Sojka (ČSSD) však kroutí hlavou: "Vyčlenit úrazy ze zdravotního pojištění se nám nelíbí... Bude následovat krok dva v tom, že se takto vyčlení infarkty? Či mrtvice? Budu se zvlášť připojišťovat na možnost, že dostanu rakovinu? Nevidíme v tom smysl."
"Dobré, až na ty úrazy. To je faktická privatizace části zdravotního pojištění," komentuje i jinak liberální ekonom zabývající se zdravotnictvím Miroslav Zámečník.
Ilustrační foto
Jenže co jiného je péče o zuby? Stomatologové si kdysi vyjednali výjimku z takzvaného paragrafu Fišerové, který říká, že zdravotní péče je v Česku bezplatná. Za zuby proto platíme hotově už dnes. A do budoucna toho bude ještě víc – stomatologové před pár dny navrhli, aby prakticky celá stomatologická péče byla vyňata ze zdravotního pojištění. Jak je tomu ve většině zemí Evropské unie.
Takže máme kouskovat zdravotní pojištění na další dílky, které si zaplatíme nebo se na ně připojistíme? Nebo je lepší jako v Nizozemsku dvacet let diskutovat o zdravotnické reformě a pak výsledek převést do zákonů? Těžko říct.
Nejrevolučnější část materiálu zdravotních pojišťoven je u nás zřejmě jen obtížně prosaditelná. Zatím. Až bude ouvej a politici budou zoufale hledat další zdroje, bude snadné sáhnout právě k tomuto návrhu. Vždyť každý přece chápe, že za řadu úrazů si můžeme sami. Stejně jako za špatné zuby.
Zapojení zdravotních pojišťoven do debaty o reformě zdravotnictví s vlastními návrhy je důležité, i pokud se politici o její nápady nepoperou. Pacientům to totiž naznačuje cestu, jakou se budeme muset dřív nebo později stejně ubírat.
ilustrační foto
Pokud se systém zadrhne už v roce 2012 a začnou nám chybět peníze na léčbu, zdá se skoro jisté, že cesta nepovede jinudy než k individuálním smlouvám s pacienty a s tím souvisejícím odstupňováním plateb odváděných na zdravotní pojištění podle rizikovosti pacienta. Ostatně všechny státy, které se snaží o reformu, dospěly k podobným řešením.
Druhá cesta, kterou se zatím ubíráme v Česku, je totiž horší. Můžeme mít dojem, že máme vše zadarmo, ale čísla mluví jasně: podle statistického úřadu dáme jen za léky ročně v průměru 1 677 korun, přičemž ještě před pěti lety to byla polovina. Přestože máme ze zákona zdravotnictví zadarmo, stejně saháme do peněženek – spoluúčast pacientů na léčbě dnes dělá patnáct procent. A rok od roku se zvyšuje. Jsme závislí na vůli politiků a úředníků, o kolik zase zvednou doplatky. Nemáme šanci rozhodnout sami, na co si chceme připlatit a na co ne. A nemůžeme výši své spoluúčasti ovlivnit ani svým chováním. Je moudré volit politiky, kteří chtějí tento "bezplatný" systém zachovat?
Graf - platby za léky v roce 2010
