V Bruselu působíte jako historicky první český velvyslanec u NATO více než pět let. Byl jste u počátku působení České republiky jako spojence států NATO. Jakou největší profesní i životní zkušenost Vám toto období přineslo?
Z profesního hlediska nejdůležitější události byly tři: kosovská krize, teroristické nálety na USA a pražský summit. Kosovská krize mne utvrdila v nutnosti koncepce humanitární intervence, i když i tato kampaň měla některé neblahé vedlejší důsledky.
Teroristické útoky vyvolaly nevídanou solidaritu, jakož i významné teoretické úvahy: dá se například i nadále ostře rozčleňovat bezpečnost vnitřní, o niž se starají policejní orgány, a bezpečnost vnější, již tvoří obrana státu? Pražský summit pak byl jedním velikým potvrzením alianční akceschopnosti a přizpůsobení se 21. století.
Z osobního hlediska mi moje práce v Alianci poskytla další léta "diplomatické aspirantury". Neuvěřitelně mnoho jsem se tu naučil od svých profesionálních kolegů a něco z toho se ostatně snažím i předat mladším diplomatům českým.
Co Vám vybaví při vzpomínce na 12. březen 1999?
Věříte, že už ani nevím? Určitě jsme to oslavili… Ale významněji mi v paměti tkví datum 16. března: kdy se tu za účasti pana premiéra Zemana slavnostně vztyčovaly vlajky nových členů a kdy se konalo slavnostní zasedání Severoatlantické rady – na němž jsme poprvé seděli na svém řádném místě, dle abecedního pořádku angličtiny, totiž mezi Kanadou a Dánskem.
Co Vás na začátku působení v centrále NATO nejvíce překvapilo?
Neuvěřitelné množství pracovních orgánů, výborů, podvýborů, expertních skupin a komisí, často k neuvěřitelně specializovaným otázkám, např. vojensko-technickým; přitom každé z těchto fór má – samozřejmě (!) svoji zkratku. Trvalo mi nějaký čas, než jsem se vyznal i v těch nejdůležitějších: jimiž je např. NAC, MC, PC, PCG, SPC, DPC či SCEPC, nemluvě o IS a IMS… (toto vše ovšem striktně uvádím jen pro fajnšmekry).
Před příchodem do Bruselu jste působil mimo jiné rovněž jako první český velvyslanec u OSN. V čem je práce v OSN a NATO stejná, v čem odlišná a v čem náročnější?
Podobnosti jsou zejména mezi Radou bezpečnosti OSN a Severoatlantickou radou NATO. Obě jsou vrcholnými orgány, v obou pracuje 15–20 velvyslanců, kteří spolu kolikrát tráví více denního času než se svými chotěmi. Navazují se tu i přátelství nad rámec kolegiality.
Oba orgány směřují ve své práci ke konsenzu a většinou se jim daří ho najít. Ideový základ, který je všem velvyslancům společný, je ovšem v NATO daleko širší. Práce v OSN jako takové, odhlédaje od její Rady bezpečnosti, je však podstatně různorodější než v NATO. Každý velvyslanec si tam může podle svého zájmu najít parketu, na níž se lze profilovat. V NATO je práce poněkud specializovanější.
V čem konkrétně?
V NATO je práce trochu více hierarchická. V OSN se velvyslanec může účastnit zasedání kteréhokoli výboru, který ho zajímá. V Alianci jen těch, jež jsou velvyslancům výslovně vyhrazeny. V OSN je samozřejmě obrovitý záběr problematiky, v NATO je problematika sice velmi široká a v posledních letech se i dále rozšiřuje, ale přece jen je zarámována politikou a vojenstvím, a to, byť ne výlučně, vesměs v zeměpisném pásmu Vancouver – Vladivostok.
Posledních dvanáct měsíců bylo pro Alianci velmi hektických. Nejprve byl v květnu loňského roku historický římský summit NATO–Rusko, kde se Rusku dostalo zvláštního statutu, následoval pražský summit, kde bylo rozhodnuto o strategii pro budoucnost a pozvány další postkomunistické státy a nakonec počátkem letošního roku přišla krize kolem poskytnutí pomoci Turecku. Jak hodnotíte toto období se stávajícím časovým odstupem?
Posledních dvanáct měsíců událostmi sice bylo nabito, ale sám nevím, zda více než jindy. Každé 12-ti měsíční období pravděpodobně zahrnuje něco neobvyklého či nečekaného – ať už summit či další operace či teroristické útoky či rozvíjení těch či oněch vztahů.
Ohledně toho posledního – nezaslouženě málo pozornosti se u nás dostalo narovnání vztahů mezi Aliancí a Evropskou unií, ke kterému v uvedeném časovém rozponu rovněž došlo. Je to vývoj naoko nepříliš vzrušující, ale s dalekosáhlými důsledky pro obě organizace. A kdoví, čím jiným se budeme zabývat, než se tohle objeví v tisku.
Poučilo se nějak NATO z přijetí Česka, Maďarska a Polska při následných jednáních se zeměmi, které byly Aliancí pozvány na pražský summit?
Pozvání našich tří zemí bylo v jádru rozhodnutím politickým. Při další, současné vlně se ze zkušenosti s námi rozhodně vycházelo. Právě proto například rozhodl už Washingtonský summit v roce 1999, kdy se kodifikoval kandidátský statut několika dalších zemí, o vytvoření tzv. Akčního plánu členství pro každou kandidátskou zemi.
Tyto plány už běží čtvrtým rokem; jsou jakousi mapou, která daným zemím pomáhá při rozpoznávání, co ještě potřebují, a při rozhodování, kudy kam, když se na své cestě do Aliance octnou na nějakém rozcestí.
V čem je dnes Česká republika coby člen NATO jiná než v době vstupu v roce 1999? Respektive: jaké jsou dnes silné stránky České republiky vůči NATO a kde naopak máme rezervy?
Dívám se na postavení naší země v Alianci z hlediska politického a z hlediska vojenského. Z politického hlediska jsme tu naprosto rovnocenní kterémukoli zastoupení podobně velikého státu. To, že nejsme ve skupině čtyř či pěti nejvýznamnějších, nikoho doufám nepřekvapí. Naše názory se tu berou velice vážně.
Z vojenského hlediska jsme však měli řadu potíží, zejména v plnění tzv. cílů výstavby sil. Ale i ve vojenské oblasti si získáváme nový respekt, který je odvozen od naší vojenské reformy. A naše postavení je posléze dáno výkonem našich vojáků v zahraničích misích, zejména pak v operacích, jež NATO vede. Služba, kterou tu AČR odvádí, je bezvýjimečně hodnocena v superlativech.
V Evropě nebyla světová válka 58 let, na čemž má NATO jistě svůj podíl. Nemůže být snaha NATO o zajištění bezpečnosti trochu kontraproduktivní v tom smyslu, že Evropané si již na bezpečnost zvykli jako na cosi samozřejmého, a tudíž mohou mít pocit, že se o zajištění bezpečnosti nemusí příliš starat a zajímat?
Možná, že tomu tak je, ale za kontraproduktivní bych to nepovažoval. Jak jinak? Například zajišťovat bezpečnost jen do jisté míry? Aby zbytkové nebezpečí veřejnost neuchlácholilo? To asi ne, že. Projevem této bezstarostnosti Evropanů je poměrně nízký, ne-li dokonce snižující se vklad, který řada zemí investuje do své obrany a bezpečnosti. Na druhé straně ale, potřeboval-li někdo připomínku, že starost a zájem o bezpečnost je věc každého, poskytli nám ji teroristé.
Poslední člověk, který si mohl myslet, že je bezpečně schován za bukem, v závětří světových násilnických proudů, byl majitel té tančírny na Bali, již teroristé vyhodili do vzduchu i s klienty.
Kde vidíte rizika či slabá místa pro funkčnost Aliance v budoucnosti?
Od konce studené války a od rozplynutí se jejího někdejšího protivníka řeší Aliance otázku, kudy dále. V první iteraci se jejím novým posláním stala bezpečnost "širší Evropy" – prakticky řečeno mírové operace na Balkáně. Dnes jde možná o bezpečnost ještě daleko širší oblasti, v korelaci s bojem proti terorismu.
Aliance uvažuje o vlastní roli v Afghánistánu, možná dokonce i v poválečném Iráku. Někteří analytici uvažují o její možné roli na Středním východě. Právě promyšlená reakce na měnící se prostředí bude dle mého soudu jedním z kritických podmínek pokračujícího významu Aliance.
Dalším důležitým momentem bude utužování a zároveň vyjasňování jejích vztahů s klíčovými hráči světové politiky. Patří mezi ně veliké země – Rusko, ale taky Čína, Japonsko, ba i Spojené státy samy, jakož rozhodně i Evropská unie a OSN. Celé to zkrátka musí být koncert, a nikoli řevnivost.
Celou přílohu "1500 Dnů Česka v NATO" ke stažení na natoaktual.cz ZDE
Z profesního hlediska nejdůležitější události byly tři: kosovská krize, teroristické nálety na USA a pražský summit. Kosovská krize mne utvrdila v nutnosti koncepce humanitární intervence, i když i tato kampaň měla některé neblahé vedlejší důsledky.
Teroristické útoky vyvolaly nevídanou solidaritu, jakož i významné teoretické úvahy: dá se například i nadále ostře rozčleňovat bezpečnost vnitřní, o niž se starají policejní orgány, a bezpečnost vnější, již tvoří obrana státu? Pražský summit pak byl jedním velikým potvrzením alianční akceschopnosti a přizpůsobení se 21. století.
Z osobního hlediska mi moje práce v Alianci poskytla další léta "diplomatické aspirantury". Neuvěřitelně mnoho jsem se tu naučil od svých profesionálních kolegů a něco z toho se ostatně snažím i předat mladším diplomatům českým.
Co Vám vybaví při vzpomínce na 12. březen 1999?
Věříte, že už ani nevím? Určitě jsme to oslavili… Ale významněji mi v paměti tkví datum 16. března: kdy se tu za účasti pana premiéra Zemana slavnostně vztyčovaly vlajky nových členů a kdy se konalo slavnostní zasedání Severoatlantické rady – na němž jsme poprvé seděli na svém řádném místě, dle abecedního pořádku angličtiny, totiž mezi Kanadou a Dánskem.
Co Vás na začátku působení v centrále NATO nejvíce překvapilo?
Neuvěřitelné množství pracovních orgánů, výborů, podvýborů, expertních skupin a komisí, často k neuvěřitelně specializovaným otázkám, např. vojensko-technickým; přitom každé z těchto fór má – samozřejmě (!) svoji zkratku. Trvalo mi nějaký čas, než jsem se vyznal i v těch nejdůležitějších: jimiž je např. NAC, MC, PC, PCG, SPC, DPC či SCEPC, nemluvě o IS a IMS… (toto vše ovšem striktně uvádím jen pro fajnšmekry).
Před příchodem do Bruselu jste působil mimo jiné rovněž jako první český velvyslanec u OSN. V čem je práce v OSN a NATO stejná, v čem odlišná a v čem náročnější?
Podobnosti jsou zejména mezi Radou bezpečnosti OSN a Severoatlantickou radou NATO. Obě jsou vrcholnými orgány, v obou pracuje 15–20 velvyslanců, kteří spolu kolikrát tráví více denního času než se svými chotěmi. Navazují se tu i přátelství nad rámec kolegiality.
Oba orgány směřují ve své práci ke konsenzu a většinou se jim daří ho najít. Ideový základ, který je všem velvyslancům společný, je ovšem v NATO daleko širší. Práce v OSN jako takové, odhlédaje od její Rady bezpečnosti, je však podstatně různorodější než v NATO. Každý velvyslanec si tam může podle svého zájmu najít parketu, na níž se lze profilovat. V NATO je práce poněkud specializovanější.
V čem konkrétně?
V NATO je práce trochu více hierarchická. V OSN se velvyslanec může účastnit zasedání kteréhokoli výboru, který ho zajímá. V Alianci jen těch, jež jsou velvyslancům výslovně vyhrazeny. V OSN je samozřejmě obrovitý záběr problematiky, v NATO je problematika sice velmi široká a v posledních letech se i dále rozšiřuje, ale přece jen je zarámována politikou a vojenstvím, a to, byť ne výlučně, vesměs v zeměpisném pásmu Vancouver – Vladivostok.
Posledních dvanáct měsíců bylo pro Alianci velmi hektických. Nejprve byl v květnu loňského roku historický římský summit NATO–Rusko, kde se Rusku dostalo zvláštního statutu, následoval pražský summit, kde bylo rozhodnuto o strategii pro budoucnost a pozvány další postkomunistické státy a nakonec počátkem letošního roku přišla krize kolem poskytnutí pomoci Turecku. Jak hodnotíte toto období se stávajícím časovým odstupem?
Posledních dvanáct měsíců událostmi sice bylo nabito, ale sám nevím, zda více než jindy. Každé 12-ti měsíční období pravděpodobně zahrnuje něco neobvyklého či nečekaného – ať už summit či další operace či teroristické útoky či rozvíjení těch či oněch vztahů.
Ohledně toho posledního – nezaslouženě málo pozornosti se u nás dostalo narovnání vztahů mezi Aliancí a Evropskou unií, ke kterému v uvedeném časovém rozponu rovněž došlo. Je to vývoj naoko nepříliš vzrušující, ale s dalekosáhlými důsledky pro obě organizace. A kdoví, čím jiným se budeme zabývat, než se tohle objeví v tisku.
Poučilo se nějak NATO z přijetí Česka, Maďarska a Polska při následných jednáních se zeměmi, které byly Aliancí pozvány na pražský summit?
Pozvání našich tří zemí bylo v jádru rozhodnutím politickým. Při další, současné vlně se ze zkušenosti s námi rozhodně vycházelo. Právě proto například rozhodl už Washingtonský summit v roce 1999, kdy se kodifikoval kandidátský statut několika dalších zemí, o vytvoření tzv. Akčního plánu členství pro každou kandidátskou zemi.
Tyto plány už běží čtvrtým rokem; jsou jakousi mapou, která daným zemím pomáhá při rozpoznávání, co ještě potřebují, a při rozhodování, kudy kam, když se na své cestě do Aliance octnou na nějakém rozcestí.
V čem je dnes Česká republika coby člen NATO jiná než v době vstupu v roce 1999? Respektive: jaké jsou dnes silné stránky České republiky vůči NATO a kde naopak máme rezervy?
Dívám se na postavení naší země v Alianci z hlediska politického a z hlediska vojenského. Z politického hlediska jsme tu naprosto rovnocenní kterémukoli zastoupení podobně velikého státu. To, že nejsme ve skupině čtyř či pěti nejvýznamnějších, nikoho doufám nepřekvapí. Naše názory se tu berou velice vážně.
Z vojenského hlediska jsme však měli řadu potíží, zejména v plnění tzv. cílů výstavby sil. Ale i ve vojenské oblasti si získáváme nový respekt, který je odvozen od naší vojenské reformy. A naše postavení je posléze dáno výkonem našich vojáků v zahraničích misích, zejména pak v operacích, jež NATO vede. Služba, kterou tu AČR odvádí, je bezvýjimečně hodnocena v superlativech.
V Evropě nebyla světová válka 58 let, na čemž má NATO jistě svůj podíl. Nemůže být snaha NATO o zajištění bezpečnosti trochu kontraproduktivní v tom smyslu, že Evropané si již na bezpečnost zvykli jako na cosi samozřejmého, a tudíž mohou mít pocit, že se o zajištění bezpečnosti nemusí příliš starat a zajímat?
Možná, že tomu tak je, ale za kontraproduktivní bych to nepovažoval. Jak jinak? Například zajišťovat bezpečnost jen do jisté míry? Aby zbytkové nebezpečí veřejnost neuchlácholilo? To asi ne, že. Projevem této bezstarostnosti Evropanů je poměrně nízký, ne-li dokonce snižující se vklad, který řada zemí investuje do své obrany a bezpečnosti. Na druhé straně ale, potřeboval-li někdo připomínku, že starost a zájem o bezpečnost je věc každého, poskytli nám ji teroristé.
Poslední člověk, který si mohl myslet, že je bezpečně schován za bukem, v závětří světových násilnických proudů, byl majitel té tančírny na Bali, již teroristé vyhodili do vzduchu i s klienty.
Kde vidíte rizika či slabá místa pro funkčnost Aliance v budoucnosti?
Od konce studené války a od rozplynutí se jejího někdejšího protivníka řeší Aliance otázku, kudy dále. V první iteraci se jejím novým posláním stala bezpečnost "širší Evropy" – prakticky řečeno mírové operace na Balkáně. Dnes jde možná o bezpečnost ještě daleko širší oblasti, v korelaci s bojem proti terorismu.
Aliance uvažuje o vlastní roli v Afghánistánu, možná dokonce i v poválečném Iráku. Někteří analytici uvažují o její možné roli na Středním východě. Právě promyšlená reakce na měnící se prostředí bude dle mého soudu jedním z kritických podmínek pokračujícího významu Aliance.
Dalším důležitým momentem bude utužování a zároveň vyjasňování jejích vztahů s klíčovými hráči světové politiky. Patří mezi ně veliké země – Rusko, ale taky Čína, Japonsko, ba i Spojené státy samy, jakož rozhodně i Evropská unie a OSN. Celé to zkrátka musí být koncert, a nikoli řevnivost.
Celou přílohu "1500 Dnů Česka v NATO" ke stažení na natoaktual.cz ZDE
