Uplynulých deset let bohužel bylo v mnoha oblastech svědkem obtížných překážek. Jednotlivci i národy dokáží přetrpět těžkosti, mají-li pocit, že budoucnost bude lepší a spory se vyřeší. Nenadálý propad zpět ale může vést k zoufalství, jaké cítíme dnes.
Čím to je, že zápasy mnohem složitější než izraelsko-arabský konflikt – apartheid v Jižní Africe, rozdělení Německa nebo rozpad Sovětského svazu – se do jednoho zdají být vyřešené, obvykle bez krveprolití, kdežto konflikt na Středním východě si po více než století každý den vyžádá další oběti?
Neexistuje jiný příklad
Jednou příčinou je to, že jde o konflikt, který nemá v dějinách lidstva obdoby. Neexistuje jiný příklad národa, který se po 2000 let trvající nepřítomnosti vrátil na území, které nikdy nepřestal považovat za svou vlast. Není tedy divu, že Arabové, zejména Palestinci, stále nedokáží pochopit, existenčně ani morálně, co že se jim to přihodilo.
Návrat Židů do Izraele nebyl kolonialismem, jak si Arabové mysleli. Nejenže Židé postrádali rodnou zemi, ale v Evropě žili jako cizí národ, což vedlo k vyhánění a vraždění. Židé nepřišli, aby zneužili palestinské zdroje nebo si podrobili tamní usedlíky s cílem vyvádět hospodářské přínosy jinam. Nepřišli ani jako američtí či australští osadníci proto, aby vytvořili novou identitu a domorodce do ní asimilovali.
Sionismus usiloval o obrození a prohloubení staré identity. Od počátku nebylo jeho záměrem narušit identitu rodilých Arabů ani ji směšovat s tradiční židovskou identitou. Arabové ovšem neměli žádný odpovídající historický vzor, na němž by se poučili, jaký vztah mají zaujmout k fenoménu, který je překvapil, a tak se snažili sionismus vykládat jako kolonialismus a domnívali se, že boj jiných národů proti kolonialismu představuje model odporu.
Legitimita práva Izraele na existenci tedy zůstává otevřenou otázkou. Ba právě otázka legitimity ještě nikdy nebyla v konfliktu mezi dvěma národy tak zásadní.
Izraelci, sionisté...
Přestože uznání izraelské státnosti je čím dál rozšířenější, i mezi většinou států Středního východu, stále se mu staví do cesty dva úzce související – a nebezpečné – přístupy. Prvním je sílící odklon na Středním východě i jinde od odmítání legitimity Izraele k odmítání legitimity sionismu. Druhým je sílící tendence mezi Palestinci, ostatními Araby a mnoha Evropany dávat před původním řešením dvou států přednost dvounárodnímu izraelsko-palestinskému státu.
Mluvčí Hamásu nehovoří o "Izraelcích", ale o "sionistech", stejně jako íránský prezident Mahmúd Ahmadínedžád. Diskusi o "desionizaci" Izraele lze zaslechnout na univerzitách po celém světě, a dokonce mezi židovskými levičáky. I v Izraeli jsou lidé, byť nepočetní, kteří se označují za "postsionisty" či "nesionisty".
Jediným praktickým projevem sionismu je ale v současnosti Zákon o návratu, který není zákonem rasistickým, ale morálním. Když státy světa rozhodly ve prospěch vytvoření nezávislého židovského státu, nevyhradily jej pouze pro oněch 600 tisíc Židů, kteří tam tehdy žili. Jejich záměrem bylo spíš to, aby Izrael přispěl k řešení židovského problému všude na světě tím, že každému Židovi, který bude chtít opustit diasporu, dá možnost, aby tak učinil.
Dva odlišné národy
Myšlenka dvounárodního izraelsko-palestinského státu ztělesňuje nebezpečnou iluzi, že dva národy, které se naprosto liší svým jazykem, náboženstvím, kulturou a historií, které rozděluje hluboká ekonomická propast a které se váží ke svým vlastním vnějším prostředím – Palestinci k arabskému světu a Izraelci k ostatku světového Židovstva –, lze spojit do rámce jediného státu. Navíc jde o dva národy, které jsou už po celé uplynulé století intenzivně pohrouženy do krvavého a nepřekonatelného konfliktu.
Palestinci a Izraelci jsou dva rozdílné národy a zasluhují si vlastní státy. Mezi těmito dvěma státy musí být jasná hranice. V Izraeli má menšina izraelských palestinských Arabů plnohodnotné občanství, byť je ještě třeba udělat hodně pro to, aby získala úplnou sociální a ekonomickou rovnost. Je možné, že v palestinském státě bude nepočetná židovská menšina, tvořená osadníky na Západním břehu, jejichž pouto k biblické vlasti je natolik silné, že budou ochotní žít pod palestinskou správou – za předpokladu, že jim Palestinci udělí palestinské občanství.
Během raných let sionismu vynikající židovský učenec Geršom Šolem – narozený v Berlíně – řekl, že Židé se vydávají na složitou cestu, na jistý návrat do historie. Jinými slovy, Židé, již svou identitu v diaspoře zakládali na mytologických vzpomínkách a čase, se vraceli k jejich jasně daným součástem: k území vymezenému hranicemi a podrobnému chronologickému výkladu vlastní historie.
Šedesát let nato nám arabsko-izraelský konflikt připomíná, že cesta Židů zpět do dějin pokračuje.
© Project Syndicate, 2008.
. A. B. JehošuaAutor je jedním z nejuznávanějších izraelských romanopisců a esejistů. Jeho poslední román, Žena v Jeruzalémě, získal knižní cenu Los Angeles Times za rok 2006. |
