Markéta Hejkalová se narodila v Praze, provdala se do Havlíčkova Brodu, jako diplomatka působila ve Finsku. Dalo by se říct, že v místech svého pobytu zanechává velmi výraznou stopu. Je aktivní členkou českého PEN klubu, byla zvolena do jeho mezinárodního výboru, na Vysočině pořádá Podzimní knižní veletrh a do české literatury uvádí, překládá a popularizuje finské spisovatele. Mimo to, nebo lépe, především je už víc než dvacet let jejím údělem spisovatelské řemeslo. Debutovala koncem osmdesátých let, napsala knihy pro děti, čtyři romány a biografii Miky Waltariho.
Která z vašich aktivit je vám nejmilejší?
Těžká otázka, protože všechny ty práce spolu souvisejí. Nejmilejší je pro mě psaní. Začala jsem psát už v dětství, účastnila jsem se všelijakých literárních soutěží - dokonce celkem úspěšně - v roce 1988 mi vyšla první novela Mimo mysu (v antologii Mladé fronty Zelená sedma). Pak nastala dlouhá přestávka, změnil se svět a změnil se můj život. Vdala jsem se, ale hlavně jsem odešla za manželem do Havlíčkova Brodu. Jeho rodině vrátili v restitucích obchod s potravinami a my jsme ho začali provozovat. A mně připadalo, že psaní se najednou strašně vzdálilo - ale pořád jsem po něm toužila a všechny ty aktivity, které jmenujete, pro mě znamenaly přibližování se k literatuře.
Můžete svoji cestu k literatuře a vlastnímu psaní pro přehlednost zrekapitulovat?
Nejprve, už na vysoké škole, jsem začala překládat z finštiny, později (v roce 1991) jsem založila Podzimní knižní veletrh, k tomu přibylo o několik let později nakladatelství, kde jsem si vydala první knížku pro děti - Šli myšáci do světa. Pak jsem několik let pracovala jako diplomatka ve Finsku. Vrátila jsem se v roce 1999 a najednou jsem si uvědomila, že už není čas na nějaké přibližování se k literatuře - jestli chci něco napsat, tak musím začít, je nejvyšší čas. A napsala jsem několik románů - Ženy a cizinci na konci tisíciletí, Vždycky jedna noc, Slepičí lásky, Kouzelník z Pekingu - a několik knih faktu, například životopis spisovatele Miky Waltariho.
Finsko, Helsinky
A co ty další vaše aktivity?
Přišly nějak samozřejmě... Začala jsem učit finskou literaturu na Masarykově univerzitě v Brně, dnes tam vedu překladatelský seminář. Do PEN klubu mě přivedl kmenový autor našeho nakladatelství Jiří Stránský, na podzim jsem byla dokonce zvolená do mezinárodního výboru PEN klubu... Někdy se tím pádem dostávám do paradoxní situace: co je důležitější, připravit se na schůzi mezinárodního výboru PEN klubu (to je pro mě dost náročné, všechno probíhá telefonem a v angličtině), nebo napsat několik stránek? A čím dál jasněji si uvědomuju, že důležitější je napsat těch několik stránek... Ale musím upřímně říct, že mě hodně baví i organizování Podzimního knižního veletrhu, to je na rozdíl od psaní velmi živá práce, poznávání nových lidí a příběhů.
Markéta Hejkalová na havlíčkobrodském knižním veletrhu, říjen 2000
Je u vás rozdíl v těchto činnostech, myslím hlavně co do radosti z nich, oproti situaci například před deseti lety?
Ta velká změna přišla v devadesátých letech - jednak svoboda psát a vydávat cokoliv, jednak nové technologie - začalo se psát na počítačích, pak přišly e-maily, internet, mobilní telefony, to je veliká změna pro proudění informací. Situace před deseti lety a dnes se myslím tolik neliší, jen se všechno někdy až moc překotně vyvíjí, teď už se mluví o tom, že papírové knihy možná budou ustupovat těm elektronickým, ale pořád to budou knihy.
Osobně samozřejmě vnímám každé období trochu jinak - před deseti lety jsem se vrátila z Finska, připadala jsem si jako na začátku nového života, měla jsem strach, jestli si vůbec troufnu vydat knihu, co na ni lidé řeknou, jestli se jí nevysmějí, pak o to větší radost... Teď mám zase potěšení z toho, že když je některá moje knížka přeložená do cizího jazyka - Vždycky jedna noc do ruštiny a Waltariho životopis do angličtiny - z pozvání na autorská čtení, z cestování na kongresy PEN klubu... Ale myslím, že ten podstatný pocit se nijak nemění.
Vnímáte - třeba právě se zkušeností z veletrhu - že by se nějak proměňoval čtenářský vkus?
V devadesátých letech se převalovaly takové "vlny" - jeden rok byla na veletrhu v centru zájmu do té doby zakázaná literatura, pak esoterika, další rok romantické čtivo, pak zase všelijaké příručky a návody... Dnes mám pocit, že každý typ literatury či knižní produkce si našel více či méně stabilní okruh čtenářů, a hlavně: lidem už nestačí, že je nějaká kniha nová, populární, objevná atd., ale víc jim záleží na tom, aby měla nějaký obsah, aby byla dobře napsaná a něco důležitého sdělovala.
Pohled na havlíčkobrodský knižní veletrh, rok 2007
Přišla jste do Havlíčkova Brodu, do kraje slavných rodáků literátů - vycítila jste zde nějakou zvláštní atmosféru? A zakládal se v místě s takovou tradicí právě knižní veletrh snáz?
Myslím, že v Havlíčkově Brodě a na Vysočině vůbec nějaký literární genius loci existuje - řekněme třeba tradice trochu podivínských literátů, kteří žijí osaměle a mimo "hlavní" centra, ale to, co dělají, nijak okrajové není - básník a grafik Bohuslav Reynek v Petrkově, nakladatel a překladatel Josef Florian ve Staré Říši, nakonec i Jaroslav Hašek na Lipnici. Nemohu říct, že by ta atmosféra byla hmatatelně přítomná v každodenním životě, ale odkazy na ni Podzimnímu knižnímu veletrhu v začátcích asi pomohly.
Který je váš nejoblíbenější spisovatel?
Těch je hodně, spíš je teď namátkou a bez jakéhokoli pořadí: Mika Waltari, Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Jiří Kratochvil, Jáchym Topol, Jiří Stránský, Hana Pražáková, Arto Paasilinna, Ivan Klíma...
Spisovatel a autor nakladatelství Hejkal Jiří Stránský na havlíčkobrodském knižním veletrhu, rok 2007
Co vám jako spisovatelce v Česku nejvíc chybí? Nějaká "dobříš"? Využila byste možnost spisovatelské "dovolené"?
"Spisovatelský zámek" zní samozřejmě lákavě, ale myslím, že vybudování takového zařízení v Česku není v současné době reálné - a upřímně řečeno ani morální, pokud by se takový zámek financoval z peněz daňových poplatníků. Spíš mi chybí větší podpora státu pro knihy a čtení, tedy například dotace pro knihovny, které by pak mohly ve větším množství nakupovat českou literaturu - to by byla velká pomoc spisovatelům, nakladatelům a doufejme, že i čtenářům.
Dalo by se říci, že znáte český literární svět z mnoha poloh - od soukromé, přes akademickou půdu, k veřejným fórům. Jaký je?
Co do atmosféry a vztahů se myslím nijak neliší od jakýchkoli jiných prostředí v žádné zemi. Přátelství, obdiv, kolegialita, inspirativní setkávání, ale na druhé straně také závist, nepřízeň, pomluvy... Český literární svět je malý, vlastně se skoro všichni osobně znají (přímo nebo zprostředkovaně, "přes někoho"), to třeba může někdy ovlivnit objektivitu při kritikách nebo rozhodování o cenách a grantech. Ale ani to není nic výjimečného, třeba ve Finsku je to velmi podobné.
Sledujete knihy začínajících autorů? Kdo vás hodně zaujal a jaké téma?
Současnou českou prózu sleduju se zájmem, ale nijak systematicky, a nesoustředím se na to, je-li autor začínající nebo třeba končící, proto si netroufám na tuhle otázku odpovědět. Vždycky snadno zaujme to, co se nějak vymyká. Teď zrovna se zájmem čtu knihu Rostislava Křivánka Země strašidel, odehrávající se po válce v bývalé Jugoslávii, ale ještě nedokážu říct, jestli se mi líbí, anebo ne.
Obálkyautorčiných knih
Vaše nakladatelství má okruh zavedených autorů. Hledáte také nové tváře? Dala byste příležitost začátečníkovi?
Nakladatelství jsem kdysi chtěla založit proto, abych mohla vydávat své původní texty a abych nemusela hledat nakladatele pro své překlady. Vydáváme knihy, které považujeme za důležité nejen pro českou literaturu, ale třeba i pro nás osobně, k nimž máme nějaké vazby. Nové autory tedy aktivně nehledáme. Naopak začínajícím autorům i nakladatelům dávám ráda příležitost na Podzimním knižním veletrhu. Ceny za tržní místa jsou tam už tak dost levná, ale pokud se přihlásí autor, který si vydal knihu vlastním nákladem, nabídnu mu často i hodně velkou slevu.
Pojďme na chvíli do Finska. Co Čecha v této zemi na první pohled upoutá?
V literatuře možná to, že téma samoty převládá nad pospolitostí a že je spíš smutná než veselá. Možná proto tam má takový úspěch Arto Paasilinna - jeho knihy jsou veselé a povzbudivé a hrdinové v nich nejsou nikdy sami.
Je pravda, že právě ve Finsku je místo, kam chodí dopisy adresované Santa Clausovi?
Samozřejmě, všichni (zejména Finové a přátelé Finska) přece vědí, že Santa Claus žije ve Finsku. Santa Claus se finsky řekne joulupukki, což doslova znamená vánoční kozel - protože dřív nosil dárky muž oblečený v kozlí kůži. Joulupukki žije v Laponsku na hoře Korvatunturi, ale kromě toho má postavený celý zábavní park na polárním kruhu za městem Rovaniemi, tam je mu možné nejen napsat, ale dokonce se s ním i setkat a (za několik eur) vyfotografovat.
Markéta Hejkalová, červenec 2007
Přišlo vaše rozhodnutí napsat knihu díky nějakým zvláštním okolnostem, touze po zkušenosti, jsou to geny?
Možná to jsou geny, možná mi prostě přišlo odjakživa úplně běžné a přirozené, že lidi píší knihy...
Jsou vaši blízcí přísnými kritiky? Dáváte někomu z rodiny číst rukopis?
Rukopisy čtou moji rodiče, ti jsou kritiky spíše vlídnými, a můj manžel, který je sází - on ale říká, že je nečte, protože by se z nich stejně dozvěděl jen příběhy z našeho či mého života. Marně mu namítám, že nic v mých knihách není přímo autobiografické, nevěří mi to, a já mu zase tak úplně nevěřím, že rukopisy opravdu nečte. V každém případě mi někdy vymýšlí názvy knih. Ostatní příbuzní čtou mé knihy (možná) až po vydání.
Váš dědeček byl František Křelina. Byl v roce 1951 odsouzen s dalšími spisovateli v politickém procesu a do roku 1960 vězněn. Jak vám byla tato skutečnost v rodině prostředkována?
O tom, že můj děda byl v kriminále, jsem se dozvěděla asi v pěti letech nedopatřením, zaslechla jsem to v rozhovoru dospělých, a pak jsem si nějaký čas myslela, že kradl, jinak by ho přece nezavřeli. Nevím, proč by měl zrovna krást, asi jsem jako dítě jiný zločin neznala. Brzy jsem se ale začala dozvídat pravdu, děda byl na konci šedesátých let rehabilitován, znovu mu vycházely knížky. On sám ale o vězení skoro nemluvil, mně utkvělo v paměti jen několik útržků - jednou se zmínil, že je v kriminále (on říkal vždycky kriminál, ne vězení) mučili, vytrhávali jim nehty, pak také jedl až do konce života lžící, protože v kriminále nemohli jíst příborem, a také mi jednou řekl, že by si neuměl představit útěk a život v cizině, ani kdyby věděl, že ho zavřou...
Máte pocit, že se česká společnost s touto svojí historickou etapou dostatečně vyrovnala?
Myslím si, že česká společnost se nevyrovnala nejenom s padesátými léty, ale vůbec s komunismem. To, že po dvaceti letech budou v našem svobodně voleném parlamentu pořád komunisté, nedovedu vůbec pochopit. Jak je někdo může volit a jak někdo může hájit minulý režim - ztratili ti lidé paměť, nebo rozum?
Komunisté protestují proti snaze Jana Šinágla ukončit prvomájovou demonstraci KSČM na pražském Výstavišti (1.května 2009)
Komunisté slaví
Český PEN klub slavil před nedávnem pětaosmdesátileté narozeniny. Jaké poslání má tato organizace dnes?
Základním posláním PEN klubu je jednak klubová činnost - setkávání autorů, literární pořady, autorská čtení, jednak obrana svobody slova ve světě. Tomu se věnuje Výbor pro vězněné spisovatele, který byl založen na světovém kongresu PEN klubu v Riu de Janeiro v roce 1960 mimo jiné kvůli čtyřiaadvaceti československým spisovatelům, kteří byli v té době vězněni v komunistických kriminálech. Takže když se dnes snažíme pomáhat spisovatelům, kteří jsou vězněni nebo pronásledováni v nedemokratických zemích, vlastně tím splácíme dluh.
Zůstaneme-li ještě v českém prostoru - dovedete si představit výraznější projev PEN klubu? Jak by vypadal v ideálním stavu?
Dovedu - mezi členy PEN klubu by bylo mnohem víc mladých spisovatelů, pořádali bychom ještě víc autorských čtení a literárních setkání, třeba i mezinárodních spisovatelských konferencí, vydávali bychom třeba vlastní časopis, stát by nám na podporu literatury dával mnohem víc peněz... Otázkou je, jestli by nám pak vůbec zbýval čas na psaní... Na druhé straně důležitým cílem PEN klubu je hájit svobodu slova a literatury - a je moc dobře, že u nás ji až na některé spíš okrajové výjimky hájit nemusíme.
Nejste v Obci spisovatelů, má to nějaký zvláštní důvod?
To, že nejsem členkou Obce spisovatelů, nemá žádný zvláštní důvod, nechci se vůči ní nijak vymezovat. Jsem členkou PEN klubu, to považuju za důležité, a zkrátka a dobře nemůžu a nemusím být všude. Psaní i vydávání knih je osamělá práce, proto se ráda účastním různých akcí, při nichž se mohu setkat se svými kolegy. Ale na druhé straně musím pracovat, nejenom psát, ale taky vydělávat peníze. Právě to je podle mě důvod, proč je v PEN klubu a dalších organizacích činných tak málo mladých členů. Na společenský život mají většinou víc času ti, kdo už své hlavní dílo vytvořili.
O spisovatelceMarkéta Hejkalová (rozená Pražáková) Narodila se 29. února 1960. Pracuje pro rodinné nakladatelství Hejkal, překládá do češtiny díla Miky Waltariho a pořádá každoroční Podzimní knižní trh v Havlíčkově Brodě. Pod dívčím jménem Pražáková vydala novelu Mimo mysu (v roce 1988 ve sborníku nakladatelství Mladá fronta Zelená sedma). V nakladatelství Hejkal vydala knížku pro děti Šli myšáci do světa (1994, rovněž pod jménem Markéta Pražáková). Jako Markéta Hejkalová je podepsána pod prózami Ženy a cizinci na konci tisíciletí (2002), Vždycky jedna noc (2004), Slepičí lásky (2006), Kouzelník z Pekingu (2008). |
