Zbyněk Hejda ve svém pražském bytě, březen 2010

Zbyněk Hejda ve svém pražském bytě, březen 2010 | foto: Nikola HronkováMF DNES

Spisovatel Zbyněk Hejda: Dneska se nám estébáci smějou

  • 20
Zbyněk Hejda patří mezi nejvýraznější spisovatele poválečné generace. Psal poměrně hodně, ale vydával velmi málo. Není divu. Angažoval se ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), podepsal Chartu 77. Prodával v antikvariátu, uklízel domy. Dluh vůči vynikajícímu básníkovi splatilo roku 1996 souborné vydání jeho básní v nakladatelství Torst a Cena Jaroslava Seiferta, kterou získal v témže roce. Dnes Hejda básně už nepíše. Protože nedávno dovršil osmdesátku, byl následující rozhovor veden jako bilanční, jako ohlédnutí za životem a dějinami; ostatně Zbyněk Hejda historii kdysi vystudoval na Univerzitě Karlově…

Nedávno jste oslavil osmdesátku. Je to ten správný čas na moudrost?
Ne, s moudrostí to nemá vůbec co dělat.

A s čím to má co dělat?
Že čas uplynul a že je mi osmdesát. Přichází spousta nepříjemností, hlavně nemoce. V hlavě to jakžtakž funguje, ale i tam jsou už všelijaké nepořádky. Projevují se hlavně tím, že mi tu a tam vypadne jméno nebo slovo a obtížně si ho vybavuju.

Máte stále důchod sedm tisíc korun měsíčně?
Ne, ne, to se samozřejmě zvedlo. Teď je to dokonce osm tisíc.

Jak s tím vyžijete?
Já bych s tím nevyžil, ale moje žena ještě pracuje, žijeme také z jejího platu. Jinak by se z podobného důchodu v tomhle bytě, v Praze, vyžít nedalo. Rozhodně ne. To jsem si vždycky říkal: kdyby se přihodilo, že by manželka nemohla pracovat, přestěhoval bych se na venkov. Tam se dokonce musí žít skromně, protože je to pořád ještě zařízeno postaru. A v samoobsluze výběr jako za minulého režimu. Jeden druh kafe.

Necloumá s vámi vztek, když čtete v novinách, že bývalí spolupracovníci StB mají důchod mnohem vyšší než vystudovaný historik?
Paní Rút Křížková na shromáždění Charty jednou spočítala, že plat mají vyšší třikrát až čtyřikrát, podle toho, v jaké byli funkci. To není v pořádku.

Kolega Josef Chuchma si vás pamatuje z antikvariátu v Dlážděné ulici, kde jste v 70. letech prodával...
V Dlážděné jsem se věnoval grafice. Hodně jsem ji rozšířil, asi na třetinu antikvárního objemu. Bylo to dobrý zaměstnání, zajímavý. Ale vyrazili mě, zprudka: Charta vyšla 6. ledna 1977 a v březnu už jsem balil.

Zbyněk Hejda ve svém pražském bytě, březen 2010

A pak jste dělal domovníka?
Až do konce režimu, deset let. Měl jsem plat dvanáct set korun plus sto korun na košťata a na starost čtyři domy. Krušné to bylo hlavně na začátku. Na rohu Slezský pořád měnili zábradlí a bílili chodbu, sám jsem na to nestačil, musela mi pomáhat manželka. V domu ve Štěpánské zase nájemníci všechno házeli přímo do průjezdu. Taky to bylo někdy trochu ponižující. Ve Francouzské ulici jsem měl dům, kde bydlela tehdejší „věrchuška“ - lidi z vyšší společnosti. Tehdejší ideolog Jiří Hájek nebo vdova po dramaturgovi Národního divadla Františku Götzovi... Jednou za půl roku jsem měl umýt okna, ale za tu dobu byly už dost špinavý. Jednou mi na ně napsali: Ty prase, umej ty okna. Takhle mě oslovovali - ty prase. Ale jinde zas byli vlídný. V Ječný číslo tři, ve třetím patře, mi někdy dali hrst třešní, jindy bábovku...

Ale celkově to muselo být dost ubíjející.
Bylo to docela pohodlný, postupně jsem se totiž vypracoval k lepším domům. Nakonec jsem dostal dům v Lipové 11, který byl hotov za hodinu. Byl to pavlačový dům někdejší pošty, ale na pavlače mě ženské nepouštěly, měly to úžasně čistý. V podstatě jsem tam jen vytřel úzké dvoupatrové schodiště a vymetl průjezd. Nepříjemné to bylo v zimě, kdy jsem uklízel i chodníky - v létě jsem to moc nedělal, to se přiznám. Každý měsíc mi za to strhli z platu sto až sto padesát korun - dávali si na mě pozor, šedimoři, jak jsme jim říkali. V zimě však hrozilo, že by si někdo zlomil nohu a musel bych to platit. Vzpomínám, jak jsme jednou seděli u Petrušky (Šustrové - pozn.red.) a všichni se radovali, že začalo sněžit. My se Stankovičem jsme se neradovali vůbec - když hustě a dlouho sněžilo, tak jsme se sebrali a šli pracovat.

Jaký pocit, náladu si pamatujete z těch normalizačních let?
Nemůžu si stěžovat, prožíval jsem to v dost dobré pohodě, protože člověk žil neizolovaně, ve společenství většinou vzdělaných, inteligentních a báječných lidí. Zvyknul jsem si i na výslechy. Roku 1980, od září do ledna, jsem tam chodil týden do týden. Bylo to poté, co jsem vstoupil do VONSu. Ze začátku jsem byl nervózní, ale pak jsem už věděl, jak to bude probíhat. Drželi jsme se paragrafu, že kdyby člověk ublížil sobě nebo svým blízkým, nemusí vypovídat. Smyslem bylo dostat mě za hranice. Vystěhování mi nabízeli snad třikrát. Když zjistili, že to nepůjde, nechali toho a začali se věnovat mé ženě.

Zbyněk Hejda ve svém pražském bytě, březen 2010

A vy jste nechtěl za hranice?
Nechtěl, v žádném případě. Proč bych měl chodit za hranice, když si to oni usmysleli? A za druhé tu byla stará matka, kterou bych tady byl nerad nechával samotnou.

Ubližovali vám vyšetřovatelé i fyzicky?
Ne, mě nebili, nikdy. Dokonce ani bitím nevyhrožovali. Jenom takové legrace dělali: jednou mě vypustili z výslechu hned v patře, a než jsem došel dolů, zhaslo světlo. Dveře byly zamčený. Tak jsem nevěděl, co zamýšlejí. Možná to byla náhoda, ale v tu chvíli jsem klidný nebyl. Nebo mě pozvali k výslechu na Štědrý den, asi mysleli, že změknu pod dojmem stromečku. Ale v půl šestý byl najednou konec, asi k němu taky spěchali. Pravda je, že někdy křičeli, někdy vyhrožovali: máme toho na vás dost, stačí sečíst, a už tam půjdete... Představovali se jako major Tichý a major Dvorský, ten major Tichý byl ve skutečnosti kapitán Beníšek a major Dvorský zanikl - možná ho někam ulili, možná je někde v diplomacii.

Sledovali vás?
Na to jsou fotografie, a některý dost pěkný. Dokonce jsme si říkali, že by se mělo zjistit, kdo je fotografoval, že by mohl dostat cenu. Sledovačku dělalo šest lidí, zaznamenávalo se, jak byli při posledním pronásledování oblečení, aby při další akci byli oblečení jinak. Měli k dispozici tři auta, ty taky střídali, barvy, značky. Nikdy jsem si jich nevšim.

Měl jste strach?
Jak bych to řek: někdy jsem možná cítil určitý neklid, ale jestli to byl přímo strach... Když jsem byl pozvaný na výslech, měl jsem obavu, abych neudělal nějakou chybu, kterou bych mohl někomu ublížit. I když jednu situaci si vybavuju: po první schůzi VONSu, které jsem se zúčastnil, jsem přišel domů a na rtech jsem měl opar. Ošklivý, veliký opar. To je psychická věc, jak známo.

Potkal jste kapitána Beníška někdy po revoluci?
Nepotkal. Potkal ho Bohouš Doležal v metru. A Beníšek na něj volá: Pane Doležal, pane Doležal. Doležal se ohlíd a z rozpaků nevěděl honem co říct a tak řekl: Co děláte, pane Tichý? V bankovnictví, pane Doležal, v bankovnictví! A otočil se. Jenom měl potřebu mu oznámit, že se mu daří dobře.

Zbyněk Hejda na chalupě v Horní Vsi, září 2006

Nejmírnější slovo, jaké používají vaši vrstevníci spisovatelé pro hodnocení polistopadového vývoje, je zklamání. Jste také zklamán?
Pravda je, že jsem si v dnech plných euforie dělal všelijaké iluze, že jsem si představoval, že nastanou nádherné svobodné časy. Takové časy nenastaly, ale neprožívám to jako zklamání. Naopak když mluvím s lidma, třeba na venkově, co vychvalujou minulý režim, vždycky hned připomínám, jak ten režim vypadal. Některé věci jsou dnes nepříjemný, samozřejmě: že nevíte, koho máte volit, že se zdá, že by bylo nejlepší nevolit, protože není koho. Na druhou stranu vidíte, že někteří jsou horší než jiní, takže by se mělo volit proti nim.

Co je podle vás nejhorší dědictví československého komunismu?
Že si lidi zvykli proplouvat a neangažovat se, a že to trvá. Že nevzniká klasická občanská společnost, kde by se lidi shromaždovali za účelem prosazení svých idejí. S tím souvisí i korupce. V dobře fungující občanské společnosti by neřády nemohly být tak silný.

Za občanskou společnost bojoval hodně Václav Havel, s kterým jste se sešli v redakci časopisu Tvář. Ale rozešli jste se prý ve zlém...
Představte si dobu před posledním sjezdem spisovatelů roku 1969. Dohodli jsme se, že budeme mít v Tváři určité stanovisko, které měl tlumočit Václav Havel. Byl z nás ze všech nejvýznamnější, nejznámější. Jenže pak nastal sjezd a ukázalo se, že přednesl úplně jiný příspěvek. Když byla následující schůzka Tváře, tak jsme to Havlovi vytkli, že nedodržel dohodu - a on práskl dveřmi a odešel. To je vše, co se přihodilo. Havel to má v Dálkovém výslechu jinak, a já si to pamatuju taky trochu jinak. Detaily už nevím.

A od té doby jste se neusmířili?
Ale jo, vídali jsme se v souvislosti s Chartou 77. Nikdy jsme se však nesblížili tak, aby se dalo mluvit o blízkém přátelství. Bylo to pracovní přátelství. Ale abychom se někdy sešli u piva, to ne.

Václav Havel (vpravo) s přítelem Stanislavem Macháčkem na jaře 1968 v New Yorku, před burzou na Wall Streetu.

Když vám bylo devět, zemřel vám otec. Jak si ho pamatujete?
Otec se považoval za komunistu, a hned na začátku války přišli dva gestapáci. Přišli a ptali se, jestli je doma František Hejda. Maminka řekla: Není, zemřel. S údivem se ptali: Zemřel, kdy. Vytáhli notes, zapsali si data a odešli. Jeden nemluvil vůbec, jeden česky. Maminka potom zpanikařila a začala stěhovat tatínkovu knihovnu: do několika beden nacpala knihy, o nichž si myslela, že by neměly být doma. Jednou v noci přijel strýc, naložil je a odvezl k dědečkovi na půdu. Jenže dědeček v době heydrichiády tu knihovnu spálil v peci. Zůstaly trosky, což mě později strašně mrzelo. Když jsem dospíval, chtěl jsem se dozvědět, kdo tatínek byl. Pamatoval jsem si ho jen z dětského pohledu, a to není skoro nic: hodná bytost, která vás má ráda. Ale co jeho život, názory? To pro mě bylo velké trápení.

Prý jste právě kvůli svému otci v sedmnácti letech vstoupil do komunistické strany...
Myslel jsem si, že musím být komunista, když byl komunistou tatínek. S tím jsem se pak pracně musel vyrovnávat. Ale tatínek se s tím taky vyrovnával. Nevím, jestli byl přímo organizovaný v komunistické straně, asi ne, ale velmi se angažoval v takzvané Levé frontě. Měl tam přednášku o Gidově knize Návrat ze Sovětského svazu, kterou v podstatě chválil. A oni ho za to vyloučili, což ho mrzelo.

Nevyvolala ve vás otcova předčasná smrt úzkosti o život blízkých, které se objevují ve vašem díle?
Myslím, že to hrálo velkou roli. Ale měl jsem v sobě něco takového už předtím. Jako dítko jsem špatně usínal, právě ve všelijakých obavách. Rodiče mě často nechávali spát u nich v ložnici a já poslouchal, jestli dýchají. Ale možná to tak má každý dítě. A možná že ne.

Kolem smrti krouží snad všechny vaše knihy. Je před ní nějaká obrana?
Obrana není žádná. Smrt přichází a odchází. Snad bych se i byl ochoten považovat za křesťana, ale chybí mi víra v to posmrtné. Pro mě je život konečný a definitivní.

Vy asi optimista nebudete.
Myslím, že jsem spíš realista. Radovat se umím, ale čím větší radost a veselí, tím přítomnější je stín hrozící smrti. Pokud se o mně někdy psalo, tak skoro vždycky v souvislosti s tématy smrti a sexu. Jsou to silná témata, ale nikoli jediná. Potěšil mě nedávno Petr Šrámek, když si všiml motivu domova.

A kde domov máte: v Praze, kde žijete, nebo v Horní Vsi, kam často jezdíte a má tam kořeny vaše rodina?
Domov, to je přítomnost milovaných lidí. Třeba do Hradce Králové, který jsem měl vždycky velice rád, se těším, ale sotva jsem tam, naléhám, ať už jedem pryč. Už tam nikoho nemám, je to pro mě město prázdné a mrtvé, až je mi tam úzko.

Zbyněk Hejda na chalupě v Horní Vsi, září 2006

Když jsme u motivů - často píšete o „nezaměnitelném osudu“. Věříte na osud?
Věřím především na lidskou svobodu. Rozhodující je, co člověk udělá se situací, ve které je: může jí podlehnout, nebo se pokusit ji prorazit a chovat se svobodně. Ale samozřejmě věřím taky na osud, nemůžu absolutně ovlivnit, co se přihodí mým blízkým. V tomhle smyslu nejde nevěřit na osud. Ale odvolávat se na osud je strašně nebezpečný. To vede k pasivitě.

V Cestě k Cerekvi zmiňujete také svou cestu za Jakubem Demlem do Tasova, rok před jeho smrtí. O čem jste mluvili?
Já jsem skoro vůbec nemluvil. Na něco jsem se možná zeptal, tu a tam. Byl to už stařec - po pravdě řečeno byl jen o málo starší, než jsem já teď. A tenkrát na mě působil hodně stařecky. Fyzicky byl už hodně utrápený, nijak zvlášť čilý, ale v hlavě to měl naprosto dobře srovnaný. Velmi vlídně nás přijal, bylo to moc pěkný. Pohostil nás, párky nám ohřáli, jablíčka na cestu jsme dostali. To jsem zaznamenal trochu ironicky - Deml bafal z fajfky, která hodně čoudila a dosti páchla, a on si liboval, jak ta jablíčka voní. Nemohl cítit vůbec nic.

Jakub Deml, jedna z posledních fotografií

V Pobytu v sanatoriu jste napsal: kde jsou ty doby, kdy jsem psal krásné verše. Myslíte, že krásné verše už nepíšete?
Už vůbec nepíšu verše. Maximálně si zapisuju sny. I když Viktor Karlík z Revolver Revue mi zadal, abych každý den napsal jednu větu. Jenomže mám už několik dní pauzu, protože jsem nebyl schopen vymyslet větu, která by za zapsání stála.

A proč už nepíšete básně?
To je asi ten osud. Bez zvláštního napětí, stavu mysli, kterému se někdy romanticky říká inspirace, není možné napsat nic. Bez té inspirace, jak řekl Jan Hanč, se nedá napsat ani dopis tetičce.

Zbyněk Hejda - fakta

Narodil se 2. února 1930 v Hradci Králové v úřednické rodině.

Po absolvování klasického gymnázia v Hradci Králové (maturita 1949) studoval filozofii a historii na FF UK (1949–1953, diplomová práce Z českých středověkých dějin). V letech 1953–1958 byl odborným asistentem na katedře dějin dělnického hnutí a KSČ na FF UK. V letech 1958–1968 působil jako pracovník Vlastivědného střediska Pražské informační služby. V roce byl redaktorem nakladatelství Horizont. V letech 1969–1977 pracoval v antikvariátu (vyučil se knihkupcem). Po podpisu Charty 77 dostal výpověď, odešel po soudním sporu v září 1978. V letech 1981–1989 se živil jako domovník. V letech 1990–1995 přednášel kulturní antropologii v Ústavu humanitních věd 2. lékařské fakulty UK.

Kromě psaní vlastních básnických a prozaických textů Zbyněk Hejda rovněž překládal poezii Georga Trakla, Gottfrieda Benna a Emily Dickinsonové, od roku 1985 spoluvydával samizdatovou revue Střední Evropa. V 60. letech patřil do okruhu časopisu Tvář.

Knihy: Všechna slast (básnická sbírka 1964); Blízkosti smrti (básnická sbírka, nejprve vydána v exilu, v Mnichově, roku 1985, roku 1992 vyšla v přepracované podobě); Lady Felthamová (básnická sbírka, česko-francouzské vydánívyšlo roku 1987 v Paříži, česky pak roku 1992); Pobyt v sanatoriu (básnická sbírka 1993); A tady všude muziky je plno (básnická sbírka 1993); Nikoho tam nepotkám (básně v próze, 1994); Valse melancolique (básnická sbírka 1995); Cesta k Cerekvi (deníkové záznamy, 2004); Sny... (prozaické texty 2007).

Zdroj: www.slovnikceskeliteratury.cz


Nejlepší videa na Revue