V Ostravě vás trápila státní bezpečnost, poznal jste vězení a byl vyštván do emigrace. Přesto, není vám někdy smutno?
Když mě stesk přepadne, sednu do auta a za pár hodin jsem tam.
Zůstali vám v Ostravě přátelé?
Jsme s manželkou rádi, když se v Ostravě setkáme s některými lidmi. Ale po těch dvaceti devíti letech nepřítomnosti přece jen cítím, že tam už nepatřím, že můj život se odvíjí jinde. Vždy si i v Ostravě připomenu moudrá slova německého antifašistického spisovatele, slavného Carla Zuckmayera. Pokud žil, jezdil jsem za ním do švýcarského Saasfee. Jednou mi řekl: "Žijete-li déle než sedm let mimo domov, nejste už v bývalém domě doma." Skutečnost: Na Moravě i v Čechách mi chybí celá mladší generace, znám tam povětšinou jen důchodce.
Vzpomínáte si, kdy jste se rozhodl, že budete spisovatelem?
Na jaře roku 1963, kdy jsem si po roční brigádě na Dole Julius Fučík v Petřvaldě měl jako brigádník na stavbě paneláků v Kopřivnici zase napravovat - a nenapravil - kádrový profil. Z nudy jsem v ubytovně Pozemních staveb začal po večerech psát Cestu ke hřbitovu. Považoval jsem tehdy psaní románu za laciné hobby: Kufříkový psací stroj po otci Bohumilovi jsem vlastnil, takže mi zbývalo popsat pět set stran a vypsat se, osvobodit se z hořkých vzpomínek na mládí, jediném dědictví, které mi po rodičích zbylo.
Byl jste odsouzen do vězení za leták, ve kterém jste mimo jiné vynadal Gustavu Husákovi. Jakých bylo čtrnáct měsíců ve vězení?
Seděl jsem nejprve na Borech a potom v Heřmanicích. Tehdy tam nebyl ani jeden politický, ale samí kriminálníci. Svěřil jsem se jim, že sedím za politiku, zprvu mi nevěřili a jeden vrah mi řekl: "Jak může bejt někdo tak blbej, že se nechá za politiku zabásnout!" Moje vězeňská zkušenost: Tři vrahové na mé cimře mě chránili před podlými, opravdovými kriminálníky, lidskou spodinou, kteří mi zpočátku všechno ukradli, strojek na holení, propisovačku, domácí obuv. Za osobní ochranku jsem musel však platit: Každý týden balíček tabáku Taras Bulba.
Krátce po návratu z vězení jste napsal svůj nejslavnější román Nanebevzetí Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy. Myslel jste na Lojzka za mřížemi?
Román jsem v kriminále vymyslel. Vlastně jsem se tam celý text naučil zpaměti, takže jsem ho do jara 1971 rychle sepsal.
Kdy padlo rozhodnutí o vaší emigraci?
Po velikonocích 1974 - to už Lapáček vyšel ve dvou dílech německy - si mě předvolal ostravský pasový úřad a dva úředníci mi nabídli vystěhování na Západ. Na emigraci jsem ani nepomyslel a taky jsem jim to řekl, načež ten druhý se zamyslel: "Vydal jste ilegálně tři romány, v nichž opět hanobíte republiku a socialistické zřízení. Nevystěhujte-li se, tak vás znovu zavřeme, ale tentokráte ne jen na čtrnáct měsíců." Tím pádem mně i rodině onen soudruh rozhodnutí o emigraci i loučení s přáteli a domovem usnadnil.
Dlouho jste žil s rodinou v Mnichově. Nedávno jste se odstěhoval. Proč?
Pokud manželka pracovala ve východoevropském oddělení Bavorské státní knihovny, tak jsme se drželi téměř dvacet pět let tam. A když šla do důchodu, tak jsme uvažovali se z města přestěhovat na venkov, a když na venkov, tak pod Alpy.
Jak jste přišli na Murnau?
Bydleli jsme nejprve v zámečku našich známých v Grafenaschau, přímo pod horami. A ty tři roky v Grafenaschau jsme se rozhlíželi po okolí a hledali bydlení, které by nám vyhovovalo. A po třech letech jsme je našli v Murnau, v městečku opravdu kouzelném a s ohromnou uměleckou tradici. Příklad: Tady v letech 1908 - 1914 žil v domě malířky Münterové Vasilij Kandinsky a tady vzniklo evropské expresivní malířství. Pro nás, stále svázané s Mnichovem a tamním kulturním životem, je důležité: Když v Mnichově skončí divadlo nebo koncert v půl jedenácté, jsme autem za necelou hodinu doma.
Jak vypadají vaše dny v Murnau?
To záleží na počasí. Když je hezky, vyjedu si po obědě na kole k jednomu ze tří jezer na okraji městečka, objedu na kole podhoří, vyšlápnu si horu nebo vyrazíme na procházku. V zimě lyžujeme. Tu a tam se pokouším zahradničit. Když prší, nebo se mi nechce ven, tak píšu, čtu nebo lenoším.
Co nyní píšete?
Dopisuji Osmý životopis, jsem na stránce sedm set a do ledna 2004 bych chtěl text dopsat. Jde o pokračování Sedmého životopisu, tedy období od roku 1953 do zatmění slunce v srpnu 1999. Osmý životopis je ožehavý problém, literárně i jinak, když uvážíte, že se nemohu vyhnout rokům v exilu. Trápí mě přitom otázka: Má spisovatel právo napsat plnou pravdu o svých blízkých, kteří mu třeba ve zlém úmyslu a s tragickými následky zkřížili cestu? Pravda, ta krutá a bezohledná, může být i smrtelná nebo člověka zraní nadosmrti. Vím, o čem mluvím. Proto teď často uvažuji o následujícím: Až Osmý životopis dopíšu, dám těm, o nichž je, na vědomí, co jsem o nich napsal, knihu však možná nevydám, uložím český i německý rukopis u příbuzného advokáta s přáním, aby ho vydal až po mé smrti. Mnozí se pak budou vroucně modlit, abych je přežil.
