Daniel Kehlmann překvapil roku 2005 německou literární scénu románem o dvou osobnostech první poloviny 19.století – geniálním matematiku C. F. Gaussovi a přírodovědci a geografu von Humboldtovi. Vyměřování světa, které předloni vyšlo i česky, dosáhlo jen v Německu 1,4 milionu prodaných výtisků a román byl přeložen do čtyř desítek jazyků.
Na další prózu od autora, jenž debutoval už roku 1997 knihou Beerholmova představa, se čekalo do letoška. Jakmile se nový titul – Ruhm (Sláva) – objevil, ocitl se v první desítce bestsellerů a v německém tisku byl hojně diskutován.
Někteří kritici ze staré spolkové republiky Kehlmannovi vytýkali přílišnou ironii či dokonce cynismus vůči postavám, jiní nezávaznost, s níž střídá styly a žánrové polohy. V podstatě šlo o známý německý fenomén: mezi Alpami a Hamburkem je ironický vztah ke skutečnosti spíše vzácnou květinou než rozšířeným přístupem.
Neschopen samostatného života
Devět krátkých próz, které by mohly obstát jako samostatné povídky, splétá Kehlmann ve fragmentární románový příběh. Literární prostředky jsou tu nenápadné, pro méně pozorného čtenáře dokonce přehlédnutelné: tytéž události jsou v různých povídkách nahlíženy z odlišných perspektiv, některé postavy se krátce objeví v několika příbězích. Výsledkem je mnohovrstevnatá, zčásti surreálná skica románu plného nedorozumění, animozit a dramatických událostí, které vrcholí v poslední, takřka fantasmagorické povídce.
Rozhodujícím elementem Slávy je intronizace, tedy jakési "uvedení na trůn" mladého spisovatele Lea Richtera, postavy, která ve spletenci příběhů může představovat Kehlmannovo sebeironické alter ego.
o knizeDaniel Kehlmann: Ruhm. Rowohlt Berlin Verlag GmbH, 2009, 208 stran, cena 18,90 euro.
|
Tímto trikem autor dává najevo nejen svůj postoj k vlastní glorifikaci, nýbrž i k uměleckému věhlasu vůbec. Jméno úspěšného autora lze chápat jako narážku na dva německé (i v Česku známé) výtvarné umělce - Gerharda Richtera a Nea Raucha. První z nich, známý autor kupříkladu mlhavých figurativních pláten otevřených nejrůznějším interpretacím, je jedním ze světově nejuznávanějších malířů současnosti, trendový Neo Rauch, hvězda takzvané lipské školy, zase jedním z nejzaměstnanějších: jeho galerista prodává podle pořadníku zámožných klientů ještě nenamalované obrazy bez ohledu na to, jakého zajíce v pytli Mistr Rauch vyprodukuje.
Kehlmannův spisovatel Leo neví skoro nic o skutečném světě. Jeho existence je tuctová a jediné, co jej činí výjimečným, jsou mimořádné fabulační schopnosti. Inspiraci a charaktery čerpá z nejbližšího okolí. Nejvíce "vykrádá" svou milenku Elisabeth, lékařku zachraňující lidské životy na bojištích třetího světa. Tu vtěluje do postavy Lary, rezolutní a dominantní hrdinky. Pokud Leo nepíše, je většinou nevrlý a nespokojený; jeho přebujelá fantazie stojí v cestě jeho socializaci. Bez pomoci Elisabeth by se na svých zahraničních vystoupeních těžko orientoval.
Postava Lea nese moment dvojité fikce: je koncipována tak rafinovaně, že Leo může, ale také nemusí být autorem celého románu. Současně je u většiny povídek buď okrajovým, nebo výraznějším aktérem. Kehlmann někdy píše v ich-formě, jindy hrou mezi "reálnými postavami" (přesněji Leem a Elisabeth) a jejich "fabulovaným" okolím otevírá další interpretační prostory Slávy.
Spisovatelské avantýry
Už v první povídce se objevuje centrální téma knihy: záměna osob a dvojznačná hra mezi skutečností a fikcí. Neznámý muž si koupí mobil a náhle mu začnou zvonit lidé, kteří ho považují za slavného herce. Nejdříve je upozorňuje, že se jedná o omyl, ale posléze se rozhodne předstírat, že je onou hledanou osobou. Není to obtížné, neboť hercovy přítelkyně se vyžívají v emocionálních výlevech a adresátovi stačí, aby přitakával.
Aby ta hra nebyla jednoduchá, kniha exponuje vedle Lea Richtera další spisovatele: Marii Rubinsteinovou, autorku kriminálních románů, která se při literární cestě do Střední Asie beze stopy ztratí, a Auristose Blanca, světově proslulého pisálka ezotericky zabarvených publikací o tom, kterak najít životní štěstí. Ten se nad nedokončeným rukopisem své knihy "Zeptej se vesmíru, bude hovořit" rozhoduje, a nikoliv poprvé, zda-li má spáchat sebevraždu. Osudy Rubinsteinové a Blanca jsou nejen parodií autorského údělu; současně poukazují na všemocnost autora - ať Kehlmanna či alter ega Richtera - vůči postavám i příběhům. Realita a fikce, fraška a tragédie jsou zde rubem i lícem jediné vypravěčské mince.
Věčně pomíjivá Rozálie
Nejsilnější povídka Slávy, nazvaná Rozálie jde umřít, se ze souboru vymyká absencí ironické perspektivy. Je portrétem staré ženy, u níž byla zjištěna rakovina v posledním stádiu. Na počátku příběhu musí Rozálie snést chladnou diagnózu lékaře:
"‚Jistě chcete slyšet pravdu,’ řekl s výrazem dítěte, které může být hrdé na to, že mu dospělý věnuje důvěru. ‚Dobrá zpráva: silné bolesti přijdou až na konci.’"
Rozálie se rozhodne pro humánní smrt a za tím účelem cestuje do Curychu pro smrtící injekci. Tam dojde ke klíčovému momentu vyprávění: autor – v tomto momentu je čtenáři jasné, že Richter bezezbytku splývá s Kehlmannem - si uvědomuje, že musí "svou nejchytřejší postavu" nechat umřít, protože jinak by zničil logiku příběhu. Cituji poslední odstavec:
"A Rozálie? Jde velkými kroky ulicí, napůl bezvědomá radostí a mně se zdá, že jsem na chvíli jednal správně, jako by milost byla to nejvyšší, a že vlastně na jednom příběhu nezáleží. A současně nemohu zapřít, že mne přepadá absurdní naděje, že něco podobného učiní jednou někdo pro mne. Stejně jako Rozálie, i já si nedovedu představit, že bych byl nic bez pozornosti druhého, že moje jen napůl skutečná existence skončí v okamžiku, když ode mě ten druhý odvrátí oči – jako právě teď, kdy tento příběh definitivně opouštím a Rozáliino bytí uhasíná. Od jednoho okamžiku k druhému. Bez zápasu se smrtí, s bolestí... A zpátky zbývá blednoucí vzpomínka v mé a ve vaší paměti, když čtete tento odstavec. A pokud něco zůstává, pak je to ulice v dešti, pes, který naproti zvedá nohu a tři auta, která s neznámými čísly zahýbají za roh, jakoby přicházela z velké dálky: z cizí skutečnosti nebo alespoň z jiného příběhu."
Tato próza reflektuje situaci autora, který náměsíčně balancuje na hraně mezi odstupem a identifikací se svou hrdinkou. Prochází jí pocit "okamžiku pravdy", kdy se omnipotentní autor rozpouští v osudu postavy, které vdechl život.
Já nic, to Richter
Poslední povídka, V nebezpečí, je protipólem introspektivní "Rozálie". Richter a Elisabeth se po přistání v jedné africké zemi dostanou do přestřelky znepřátelených táborů. Leo je nadšen, protože je poprvé ostře konfrontován se životně nebezpečnou situací. Ve víru událostí si začne dělat poznámky a do nich začínají vstupovat postavy z předchozích povídek: Lara, Auristos Blancos a další. Elisabeth se na Lea oboří, že zase inscenuje její charakterovou dvojnici Laru, ale posléze podléhá Leově sugestivní imaginaci a usíná natolik zmatená, že africkou realitu zaměňuje za literaturu. "Když to byl příběh, tak by se mělo něco stát a bude zle, a když nebude zle, tak to nebyl příběh," jsou její poslední slova a naznačují, že Kehlmann rezignuje na logiku příběhu a zůstává v zrcadlovém kabinetu, kde se nedá oddělit skutečnost od fikce, hra s fabulací od "hry doopravdy". Sláva sice spisovatelskou imaginaci neustále ironizuje, ale přitom tak rafinovanými postupy, že současně jsou vyzváním čtenáři, aby dokořán otevřel dveře vlastní fantazii.
Kehlmannovi lze vytknout, že některé ty zápletky jsou příliš tuctové, či dokonce čerpají z konvencí komiksů. Pokleslosti ovšem autor může s lehkou ironií připsat nikoli na konto své, nýbrž svého svého dvojníka, "geniálního autisty" Leo Richtera...
Daniel Kehlmann o knize Sláva"Někteří lidé se mne ptali, zda jsem se nezbláznil, když jsem knihu nazval Sláva. Pro mne je ten titul jednoznačně ironický, podobně jako u Feuchtwangerova románu Úspěch." "Výchozím bodem byla konstrukce. Chtěl jsem oživit tradici spojených krátkých příběhů, kde se stejné postavy v různých příbězích vracejí – tedy formu povídkového, epizodického filmu – a přenést toto schéma na román. Ovšem s tím rozdílem, že se čtenář nepohybuje přímočaře v událostech, nýbrž musí měnit různé perspektivy a roviny." "Přitahovalo mne dát povídkám různou formu. Například šedivý realismus na počátku první povídky je záměrným matením čtenáře: kniha se pak rychle obrací jiným směrem. Důležitý byl nápad, aby se jednotlivé povídky odehrávaly na různých rovinách fiktivnosti. V knize je spisovatelem Leo Richter a tudíž v rámci logiky knihy většina textu nebyla napsána mnou, ale pochází z jeho pera." "Psaní knih je nemorální činnost. Leo Richter nebere ohled na reálné osoby, které ve svých prózách používá, já to dělám jen výjimečně. Jedním z hlavních témat Slávy je brutalita vůči postavám. Leo ubližuje Rozálii, já ubližuji spisovatelce Marii Rubinsteinové, kterou nechám zmizet, a na konci to provádí Leo se svou milenkou, která se pouze jeho vinou dostává do nebezpečné situace." |
