Jejím náčelníkem jmenoval Houska majora Jiřího Stejskala-Boreckého, který předtím vedl skupinu řídící operace v Latinské Americe. Jeho zástupcem se stal kapitán Ladislav Bittman-Brychta, který dostal na starost dezinformace, politické provokace a černou propagandu.
Operace Neptun
Koncem dubna 1964 se Bittman jako sportovní potápěč vrátil z průzkumu Čertova jezera u Železné Rudy na Šumavě. Štáb pořadu Zvědavá kamera Československé televize chtěl natočit pořad o této oblasti, která donedávna patřila do zakázaného pohraničního pásma a nyní byla zpřístupněna veřejnosti. Nejdřív pobývali televizní pracovníci u Čertova jezera, později chtěli filmovat ještě u Černého jezera.
Stejskal se jen tak mimochodem zeptal Bittmana, co v jezeře našli. Kapitán zavtipkoval: Zatím nic senzačního. Jenom několik beden s výbušninami. Možná že bychom měli pomoci Zvědavé kameře k úspěchu a hodit tam pár mrtvol...
Major, který dosud marně vymýšlel nějakou bravurní akci na zahájení činnosti odboru, si uvědomil jedinečnou příležitost: To není špatná myšlenka. To je právě to, co hledáme. Mrtvoly? – zapochyboval Bittman. Ale ne, dokumenty... Pár beden s nacistickými dokumenty. Z toho by mohlo být západním Němcům setsakramentsky horko.
V československých, východoněmeckých a sovětských archivech ležely spousty spisů, některé z nich kompromitovaly politiky, novináře, podnikatele ve Spolkové republice. Tajné služby je původně chtěly využít ke zverbování těchto lidí, ale potom od toho z různých důvodů ustoupily.
Kdyby nyní tyhle papíry předaly západoněmeckým soudům, aby na základě nich bývalé nacisty potrestaly, všichni by se ptali: A proč s takovým zpožděním? Navíc by si těchto případů nemusel nikdo všimnout. Jenže když je vytáhneme před televizními kamerami ze dna tajuplného Černého jezera, soustředí se na ně pozornost světa. Bude to jedinečné politikum!
| ČESKOSLOVENSKO VE ZVLÁŠTNÍCH SLUŽBÁCH |
|
Česká televize vysílá na ČT 2 seriál Československo ve zvláštních službách. iDNES připravil ve spolupráci s autorem seriálu Karlem Pacnerem speciální přílohu o tomto projektu. Čtrvtý díl stejnojmenné knihy o československých výzvědných službách vychází v létě. |
V posledních týdnech války prchali přes Šumavu směrem na západ tisíce německých vojáků, esesáků, zpravodajců, gestapáků... Mohli si proto ulehčit cestu tím, že bedny s dokumenty, které jim překážely v rychlejším postupu, svrhli do jezera. Tam je nikdo hledat nebude! – uvažovali. – Později, až nastane příhodná doba, se pro ně vrátíme...
Plánovaná operace dostala krycí název Neptun. Náčelník rozvědky Houska, ministr vnitra Štrougal a sovětští poradci byli nadšeni. První správa potřebovala čas na to, aby shromáždila dokumenty, které chtěla jakoby znovuobjevit, a technická správa MV zase několik týdnů na vyhledání starých německých beden. Pracovníci televize se dověděli, že s průzkumem Černého jezera mohou počítat až začátkem léta: Teď tam proběhnou vojenská cvičení a přesuny...
Avšak v domácích archivech našli důstojníci dezinformačního odboru žalostně málo vhodných materiálů. Už se zdálo, že slibná akce zhasne. Najednou přišel záchranný pás z Moskvy ve formě vzkazu náčelníka správy dezinformací KGB generála Ivana Agajance: Našli jsme originální nacistické dokumenty. Pošleme vám je během několika dnů.
Nedošly ani po dvou týdnech. Nezbylo nic jiného, než vhodit připravené bedny do Černého jezera bez sovětských dokumentů. Jednu noc koncem května je tam skupina pracovníků rozvědky umístila. Předtím důstojníci zpravodajského odboru sušické brigády Pohraniční stráže zreorganizovali hlídky tak, aby nic neviděly. Nakonec potápěč Bittman zamaskoval bedny tak, aby vypadaly, jako by tam ležely dvě desetiletí.
Bedny nacistických písemností
Štáb Zvědavé kamery, doprovázený početnou skupinou domácích a zahraničních novinářů, začal průzkum Čertova jezera 26. června. Po osmi dnech se všichni přesunuli k Černému jezeru.
„Musel jsem se postarat o to, abychom bedny našli,“ vzpomínal Bittman. „Hned první den, 3. července, jsme se ponořili s Pepíkem Merglem a já ho tahal do toho místa, kam jsme bedny svrhli. Začal tam hrabat v bahně a pak první z nich objevil. Signalizoval jsem mu, že musíme jít nahoru, abychom to oznámili.“ Na to už čekal major Pohraniční stráže Ladislav Klika. Ničeho se nedotýkejte! – nařídil jim. Musí je vyzvednout vojenští ženisté! Co kdyby je Němci zajistili trhavinami!
Dne 14. července 1964 vydala Československá tisková kancelář oficiální zprávu ministerstva vnitra o nálezu: „V bednách byly v izolační vrstvě kovové krabice. Obsahují nacistické písemnosti z období druhé světové války. Písemnosti byly předány skupině expertů... Ministerstvo vnitra děkuje touto cestou našim občanům, kteří v uplynulých dnech poskytli jeho orgánům cenné informace o možnostech různých úkrytů nacistických materiálů...“
Jenže dokumenty z Moskvy pořád nepřicházely. Současně se mezi pracovníky televize a nezasvěcenci z ministerstva vnitra šířila šeptanda: Bedny hodili do Černého jezera pracovníci rozvědky.
Až v polovině srpna přivezl kurýr KGB letadlem několik pytlů spisů. Stejskal, Bittman a další důstojníci rozvědky z nich vybrali nejzajímavější: Dokumenty o operacích nacistické bezpečnostní služby SD v Itálii, o přípravách diverze proti americkému štábu v Itálii skrývající se pod názvem Anzio, o důvodech potlačení povstání nacistů v Rakousku roku 1934, o vyvražďování civilního obyvatelstva Ukrajiny jednotkami SS, dále záznamy z porad německé zpravodajské služby v Berlíně...
Avšak na některých papírech zůstaly poznámky inkoustovou tužkou v azbuce – dílo fušérských sovětských archivářů. To jim ubíralo punc věrohodnosti. Není divu, že na tiskovou konferenci se ministru vnitra Lubomíru Štrougalovi příliš nechtělo. Stejskalovi a Bittmanovi řekl: Když to nevyjde, jdete oba do basy!
Kampaň proti promlčení nacistických zločinů
Zhodnocení údajného nálezu z jezera se uskutečnilo ve studiu Čs. televize v Praze na Gorkého náměstí 15. září 1964. Sjeli se na ně novináři z celého světa. „Šumavský nález má vpravdě historický význam,“ tvrdil ministr Štrougal. „Jedná se o část materiálů jednotlivých úřadoven RSHA, tedy Říšského hlavního bezpečnostního úřadu, z jeho činnosti v různých oblastech.
Obsahuje jednak dokumenty k událostem, které jsou již historicky objasněny a doloženy, vedle toho jsou však součástí nálezu také dokumenty, jejichž existence se předpokládala, ale nebyly dosud nalezeny.“ A potom charakterizoval nejdůležitější dokumenty.
„V materiálech byly nalezeny i údaje týkající se agentů a konfidentů sicherheitsdienstu a gestapa. Jistě pochopíte, že jde o materiál, který nelze v zájmu bezpečnosti naší republiky v současné době zveřejnit...“ Agenti, třeste se! A opravdu, následovaly nevysvětlitelné sebevraždy u nás, v NDR i ve SRN, stejně jako nenadálé tiché odchody některých nikoliv klíčových politiků ze scény.
„Důležité nacistické dokumenty nalezené v šumavském jezeře umožňovaly oživit kampaň proti promlčení válečných zločinů ve Spolkové republice Německo, ke které mělo dojít v květnu 1965, posílit protiněmecké nálady mezi západoevropskými partnery SRN a případně ochromit část Gehlenovy zpravodajské sítě v ČSSR prohlášením, že mezi nalezenými dokumenty byly také seznamy nacistických agentů,“ napsal Bittman ve svých memoárech Špionážní oprátky. „Část Gehlenovy poválečné sítě ve východní Evropě se rekrutovala z řad nacistických agentů a kolaborantů.“
O nacistické dokumenty měli zájem jak historici, tak vlády. Ve Vídni vydali z dokumentů, které se týkaly Rakouska i esesáckého vraždění na Ukrajině, několik knih. I když se, pravda, někteří historici podezřívavě pozastavovali nad poznámkami v azbuce, které viděli na okrajích. Prostřednictvím svých velvyslanectví získaly USA, Velká Británie, Francie a Nizozemí spisy o pronásledování jejich občanů nacisty a brutálním zacházení se zajatci.
O těch dokumentech, které pocházely z domácích archivů a o nichž českoslovenští historici už dřív věděli, se v doprovodných listech o Černém jezeře decentně nemluvilo. Řadu materiálů, většinou z domácích archivů, zpracovali redaktoři zahraničního vysílání Československého rozhlasu pro jednotlivé země – francouzsky, italsky, německy.
Operace Neptun byla dezinformací i pro většinu nejvyšších československých činitelů. „S výjimkou prezidenta Novotného a ministra vnitra Štrougala,“ napsal Bittman, „žádný ze členů vlády netušil, že šumavský nález je historický podvod.“
Po skončení akce Neptun navrhovala KGB, aby ji československá služba zopakovala na jiném místě. Rusové chtěli dodat další materiály. Ale vedení služby odmítlo – obávalo se, že by takové náhody začaly být podezřelé a že by jim v zahraničí přestali věřit.
Operace proti Indonésii
Kapitána Loudu upoutal svazek Williama Palmera, ředitele Společnosti amerických filmových importérů v Indonésii. A pak si vzpomněl. Vždyť z obavy, že hollywoodské filmy svádějí mládež na špatnou cestu, založili před časem někteří tamní levicoví intelektuálové Akční výboj pro bojkot amerických filmů. Výbor požádal vládu, aby tyto filmy zakázala.
A co kdybychom toto úsilí ještě podnítili? – začal uvažovat Louda. Budeme tvrdit, že Palmer je agentem CIA. O spojení s CIA tam nebyla žádná zmínka – ale kdo to může u tak vlivného člověka, který se stýká s nejvyššími politiky včetně prezidenta Sukarna, vyloučit? Indonésie patřila mezi důležité státy třetího světa, které navázaly úzký kontakt se zeměmi sovětského bloku a s Čínou. Měla ohromný vliv na všechny své sousedy mezi jihozápadním výběžkem Asie a Austrálií.
Archivní materiály stačily Loudovi k tomu, aby napsal článek o Palmerovi jako o americkém agentu číslo jedna v Indonésii. Společnost amerických filmových importérů vylíčil jako krycí firmu pro filiálku CIA. Měsíčně dostává dva miliony dolarů na financování podvratné činnosti, podplácení politických stran a vládních úředníků – tvrdil.
Rukopis poslala centrála na rezidenturu v Dillí. To je vyzkoušený trik – nejlepší je otisknout dezinformaci v jiné zemi, než kam míří. Na místo určení pak doputuje jako zpráva, která koluje v zahraničním tisku – a to svým způsobem zaručuje její věrohodnost. Přes dva další spolupracovníky dorazil článek na Cejlon. A 12. září 1964 ho otiskl deník The Ceylon Tribune, potom singapurský Barisan Socialist Bulletin a nakonec pronikl i do Indonésie.
Teď proti americkým filmům už nevystupoval jenom malý výbor intelektuálů, ale veškerý jakartský tisk. Nepřítelem přestaly být pouze americké filmy, nepřítelem se staly USA – diplomaté, firmy, úřady, dokonce i Mírové sbory, které měly převážně humanitární poslání. Do vlastenecké a revoluční atmosféry, která současně brojila proti „světovému imperialismu“, bylo jednoduché vhodit primitivní zápalku.
Začátkem prosince 1964 zdemolovali djakartští studenti knihovnu americké Informační služby. Pošťáci odmítli rozesílat její tiskoviny. Koncem února 1965 zaútočili studenti na rezidenci amerického velvyslance. Hnutí žen požádalo prezidenta Sukarna, aby vyhostil Palmera jako agenta CIA.
Prezident pochopil, že když označí za viníka všech obtíží Spojené státy a imperialismus, udrží se dál v křesle. Stačí, když řekne, že Američané způsobili inflaci, chaos v hospodářství, napětí mezi politickými stranami a rozpory s Malajsií. Začátkem března Sukarno obvinil USA ze spiknutí proti všem „novým nezávislým státům“ a demonstrace ještě zesílily.
Na pokyn generála Ivana Agajance, šéfa dezinformační správy KGB, se do hry zapojil i moskevský rozhlas. Potom podsunula československá rozvědka svému agentu, který byl indonéským velvyslancem v jednom evropském státě, zprávu, že se CIA chystá zavraždit prezidenta. Ambasador byl současně důstojníkem indonéské výzvědné služby, tedy orgánu velmi kompetentního. Sukarno tento údajný americký plán prozradil 28. května 1965 na schůzce s oblastními veliteli armády.
Situace využili Sukarno, indonéští komunisté a Čína. Sukarno chtěl odstranit „zrádnou pravici“, komunisté usilovali o moc a Číňané plánovali vytvoření svého impéria. Rezidentury rozvědek Varšavské smlouvy, které pracovaly na ambasádách v Djakartě, neměly o těchto plánech ani tušení. To jenom dokládá, jak špatně se jejich důstojníci orientovali v tamním politickém životě a jak malý vliv měli na místní komunistické špičky.
V noci na 30. září 1965 zahájily komunistické milice se Sukarnovým požehnáním protivládní puč. Nejdřív zavraždily šest předních generálů v domnění, že bezhlavou armádu tím dezorientují. Avšak do čela vojáků se okamžitě postavil generál Suharto, který proti komunistům a jejich příznivcům krutě zakročil. Komunistické vůdce nechal zastřelit. Na půl milionu lidí bylo zabito či popraveno, další miliony skončily na dlouhá léta v koncentrácích na pustých ostrovech.
V Indonésii zvítězila vojenská diktatura, která smetla jakékoliv flirtování s komunismem i maoismem. Úspěch operace Palmer nebyl rozhodujícím podnětem ke komunistickému puči, nýbrž gólem do vlastní branky. Současně ukázal, jak je nebezpečné podněcovat nepokoje, když rezidentura nemůže zaručit, že operace proběhne žádoucím směrem.
Vliv v rozvojovém světě
V roce 1964 se českoslovenští zpravodajci dokonce pokusili ovlivnit prezidentské volby v USA. Různým osobnostem, které vyčetli z knih typu Who is Who, rozesílali tisíce letáků poukazujících na to, že republikánský kandidát Barry Goldwater je rasista. Odpor proti Goldwaterovi měl jediný důvod – vystupoval ostře proti Sovětskému svazu. Ovšem tento pokus neměl žádný praktický význam – připustil při slyšení před podvýborem Kongresu v roce 1971 Bittman označený kvůli své bezpečnosti jako Mr. Britt.
Dezinformační akce v Africe, Asii a Latinské Americe – často hůře připravené a snáze odhalitelné – přijímala veřejnost mnohem spontánněji, než v Evropě a v Severní Americe. Předně tamní obyvatelé nebyli zvyklí hlouběji se zamýšlet nad zprávami sdělovacích prostředků. Za druhé v těchto zemích panovala nálada proti západním mocnostem, takže každé takové obvinění obyvatelé snáze přijímali. Ovšem ani politický vývoj v rozvojových zemích nemohly tyto akce zásadně ovlivnit – to spíš patřilo mezi zbožné přání autorů dezinformačních operací.
V západoevropských státech a v Severní Americe bylo obtížné najít vlivného novináře anebo vlivný list, který by uveřejnil lež určenou k vyvolání nějaké kampaně. To si žádný cti dbalý novinář, žádná cti dbalá redakce nedovolila. Přesto si československá rozvědka vytvořila postupem času několik kanálů, jimiž své dezinformace šířila.
Její důstojníci se stýkali s řadou novinářů z různých vlivných listů, které potom skrytě i nezakrytě ovlivňovali. Například začátkem šedesátých let získali ke spolupráci jednoho redaktora nezávislého francouzského listu Le Canard Enchainé s půlmilionovým nákladem. Jeho pomocí otiskoval tento deník řadu článků, které jako by odhalovaly nepravosti různých západních politiků a velitelů NATO, činnosti CIA a dalších tajných služeb – tím vlastně diskreditovaly západní systém.
Ve Vídni zase založila první správa za pomoci Čs. tiskové kanceláře malé nakladatelství Fritz Verlag. „Úkolem nakladatelství bylo publikovat v německy mluvících zemích knihy, které byly v souladu s politickými zájmy komunistického bloku,“ vysvětlil Bittman, „ale bez otevřené marxisticko-leninské frazeologie, která by mnohé čtenáře odradila.“
Podle názoru pamětníků neměl odbor aktivních opatření žádný praktický význam. „Jeho akce v podstatě jenom dloubaly slona kružítkem,“ vyjádřil se jeden z nich pohrdavě. „V letech 1964 až 1965, kdy jsem tam pracoval, jsme ročně produkovali 100 – 120 operací,“ vzpomněl si Bittman. „Drtivá většina nevycházela ze zájmů Československa, ale Sovětského svazu. Ovšem ve prospěch KGB pracovala celá naše rozvědka.“
