Nenormální politické poměry, které ochromují demokratickou soutěž v zemi, se po nešťastném experimentu s opoziční smlouvou mohou protáhnout. A případný menšinový kabinet, který by se opřel o komunisty, rozhodně nenormální je.
Vladimír Špidla si svůj pátek třináctého bude pamatovat do smrti. Přesto zůstává rozhodujícím hráčem. Má možnost volby, byť omezenou na volbu ze dvou z jeho hlediska - zel.
Může se zbavit unionistů, s nimi Hany Marvanové, zároveň však křehké vládní většiny. Nebo své partnery postraší a zachová "proevropskou koalici". Ta však bude záviset na hlasu ženy, kterou označil pan Špidla ve vzteklé reakci za infantila.
Tento zvláštní druh infantility, někteří by ji nazvali zásadovost, se může projevit v nejnevhodnější chvíli, třeba při hlasování o rozpočtu. Lze s pomyšlením na takovou závislost vládnout? Jen velmi těžko.
Špidlova první reakce nasvědčuje tomu, že takovou závislost nesnese. Pokus o vládu s lidovci však rizika nijak nesnižuje. Kdyby tento kabinet tolerovala Unie svobody, problém zlatého hlasu Hany Marvanové zůstává zachován. Navíc unie neukojená křesly by sotva kývala na takové věci, jako je zdanění slušně vydělávajících lidí.
Druhou možností je tichá dohoda s komunisty. Ti milionáře zdanit chtějí. Oni je však nechtějí zdanit, ale, s drobnou nadsázkou, i vyvlastnit. A to je Špidlovi cizí.
Existuje ještě třetí řešení? Předtím, než Miroslav Macek vynalezl opoziční smlouvu, také nikdo žádné nečekal. Myšlenku předčasných voleb, které by mohly pat konečně vyřešit, si po povodních a před vstupem do Evropské unie lze připustit jen těžko. Všechny strany se obávají, že by v nich mohly víc ztratit než získat.
Iluze o nekonfliktní slušné proevropské vládě vzala velká voda. Jestli vezme i vládu jako v sousedním Rakousku, o tom se rozhodne v nejbližších dnech.
