Smích nad legračním kaprálem, který se dostal asi příliš vysoko a neunesl pád, by neměl zakrýt pohled na dalšího viníka: rytíře smutné postavy Vladimíra Špidlu.
Nepřátelská Tvrdíkova demise je dokladem toho, že ministerský předseda neumí vládnout. Jeho nejčastější slova jsou: "Jednáme o tom. Určitě se slušně dohodneme." Ve skutečnosti se však nikdy nedohodne s nikým. A to ani se svými ministry.
Tvrdík má v jednom pravdu snižovat vojenský rozpočet, když jsme jeho výši zaručili spojencům, je hanebné. Hanebnost je to vynucená, a tedy omluvitelná. Když to však ministr nepochopil a nedokázal zůstat k vládě loajální, jak to, že ho premiér nehnal hned jako Rusnoka? Snad se bál Tvrdíkovy popularity? Či snad očekával ozbrojený puč?
Špidla byl dobrým vůdcem ČSSD před volbami. Od chvíle, kdy usedl do vysněného křesla "výrobce dějin", vrší chybu na chybu. Chtěl razit nový politický styl proti pokrytectví opoziční smlouvy. Nemá však dost odvahy a přesvědčovacího talentu, aby to dokázal. Do dějin může vstoupit jako ten, kdo prosazoval otevřenost - v zákulisí.
Potom, co sociální demokracie slavně instalovala na Hrad svého největšího rivala, měl odstoupit. Premiér Špidla pod prezidentem Klausem je čirá fraška. Ne proto, že by nemohli vládnout pravicový prezident a levicový premiér. Ale proto, že hradní pán je živoucím pomníkem Špidlovy katastrofální nešikovnosti.
Ta se neomylně projevila i v případě Tvrdíkovy demise. Pan Špidla neumí jednat s lidmi, neumí bojovat v krizových situacích. Vládnutí považuje za provoz a agendu. V tom si však spletl dobu. Ta naše ho smete.
