V zápase o reformu jde především o vytrvalost. A zde zatím upachtěný premiér udolal i konkurenty z vlastní stáje.
Ještě v pátek se zdálo, že dohoda mezi koaličními stranami o dani z přidané hodnoty je z říše fantasy. V neděli večer ležela na stole.
Unionisté a lidovci byli nadšeni, neboť se považovali za vítěze. Kritici v ČSSD zkrotli, protože hodný táta pamatuje na nejchudší lidi, rozuměj voliče. A Špidla má svou reformu.
Ironik by řekl, že za cenu toho, že z ní nezůstalo vlastně nic. Ostatně člověk, který věří víc ve svobodu jednotlivce než v osvícený státní dozor, se s touto reformou nemůže nikdy ztotožnit.
To však nemění nic na tom, že Špidla jako politik na podzim převzal iniciativu a v zimě dosahuje svých cílů. Podobně rázně si vedl hned po volbách v roce 2002, kdy odmítl pokušení sestavit menšinovou vládu s podporou komunistů a prakticky vnutil lidovcům a unionistům svůj diktát.
Totální selhání při volbě prezidenta ho stálo čas a velkou dávku sebedůvěry. Loni na sklonku léta vsadil křeslo v boji s rebely z vlastní strany. Ti, roztrpčení Klausem na Hradě a klesajícími preferencemi, stále hlasitěji uvažovali o tom, že Špidla vede sociální demokraty do hrobu.
Ale premiér vytrvalým politickým tlakem dosáhl svého. Odpůrci remcají nebo jako šéf poslaneckého klubu Ibl dělají ramena. Špidla jim zatím nedal šanci, aby proti němu mohli někoho reálně postavit. Má totiž vedle vytrvalosti dvě další cenné vlastnosti.
Je schopen se poučit z chyb a je otevřen kompromisům. Zdánlivě šedý výkon ho pak vede k cíli, s nímž může být spokojen. Jestliže však průměrný běžec doběhne všechny, není to jen jeho triumf. Je to i vizitka hanby pro soupeře. A žádná radost pro celou zemi.
