Předseda sociálních demokratů totiž svým takticky vyzrálým tahem nevyřešil žádný problém, který vládu provází.
Pouze vylepšil svou osobní pozici ve vnitrostranickém boji. Před sobotním jednáním většina lidí, kteří v sociální demokracii něco znamenají, říkala: Špidla si může udržet premiérské křeslo, jen když se pokorně vzdá stranické funkce.
Premiér se vrátil zocelen zápasem o evropskou ústavu a reptající hlavy přesvědčil, že si zaslouží ještě šanci. Pokud ve sněmovně uspěje, může říci: Proč mě chcete svrhnout? Má vláda má přece stejnou podporu jako na samém počátku, jedeme dál.
To je pravda. Zároveň má za sebou katastrofální neúspěchy, prohranou prezidentskou i evropskou volbu. Nepodařenou reformu, ve které chtějí pokračovat snad už jen pánové Špidla a Sobotka, rozhodně však ne jejich strana.
Odpadlíky z Unie svobody, kteří ji dříve nebo později potopí. Špidlovi jeho tah může pomoci, ale jen jako pacientovi, kterého udržují lékaři na přístrojích a v umělém spánku. Ano, zázrak je vždycky možný, ale lepší je smířit se s tím, že se nedějí příliš často.
Hlasovat proti Špidlovi by měli přinejmenším z pudu sebezáchovy ti poslanci ČSSD, kteří s ním nesouhlasí. Socialisty totiž ničí nashromážděná osobní nenávist, která se nevětrá férovým volebním střetnutím, ale zákulisními intrikami. Vždyť kdy se naposled uvnitř sociální demokracie opravdu volilo naostro?
Od doby, kdy se dostal v ostrém souboji k moci Miloš Zeman, nejde o skutečné volby, ale o schvalování. A to je pro každou stranu mor. Špidla docílil toho, že když vládu svrhnou sami sociálnědemokratičtí rebelové, ulpí na nich cejch těch, kdo svou horkokrevností vykopli (parafrázujme Miloše Zemana) sociální demokracii ze Strakovy akademie vchodem pro služky.
Ale i tak je to mnohem chytřejší rozhodnutí než zvolit umělé přežívání. Špidlova vláda sice má mandát (v tom se Topolánek mýlí) a může si ho nechat znovu potvrdit, když bude mít trochu štěstí. Nemá však důvěru voličů a nemůže nabídnout nic, čím by ji získala zpět.
