Chudoba v Česku – exkluzivní výzkum agentury Median pro iDNES.cz

Populace „chudých“ se od zbytku společnosti výrazně odlišuje zasažením jevy, které sociologové popisují jako takzvanou materiální deprivaci. Drtivá většina chudých si nemůže dovolit nákup nového nábytku pro nahrazení opotřebovaného, dovolenou či hrazení neočekávaného výdaje ve výši deseti tisíc korun. Právě poslední položka zvyšuje náchylnost chudých lidí k zadlužení vyvolanému neočekávaným výdajem a jejich omezené schopnosti finančně plánovat. Poměrně velká část chudých (28-40 %) se setkává i se závažnějšími problémy, které se týkají neschopnosti zajistit kvalitní a stabilní bydlení a plnohodnotné stravování. Právě tyto dopady mohou být důvodem, proč se chudoba rodin dle jiných výzkumů výrazně promítá do problémů jejich dětí ve škole, ve zdraví a v dalších oblastech.

Ze zcela rozdílné intenzity materiálního nedostatku vychází rozdílný způsob s hypoteticky obdrženými deseti tisíci korunami. Celkem necelá polovina (46%) chudých by je okamžitě reinvestovala do nutných výdajů či vybavení domácnosti nebo jimi umořila dluhy. Mezi „nechudými“ tyto možnosti spontánně zvolilo jen 27 % lidí a výrazná je orientace na šetření. Toto zjištění mimo jiné souvisí s argumentem, že přijatelná míra redistribuce ve společnosti posiluje celkovou spotřebu a sílu ekonomiky, protože přesunuje finance hypoteticky umisťované do spoření (bohatších) do spotřeby (chudších). V rámci populace chudých lidí lze vysledovat jisté vnitřní odlišnosti – například mladší a více vzdělaní chudí lidé častěji deklarují, že by spořili. To může být dáno tím, že trpí mírnější formou chudoby, ale i jiným přístupem k tomu, jak se z chudoby vymanit a čelit jejím negativním důsledkům.

Dvě třetiny chudých respondentů jsou schopny aktuálně disponovat (z účtu či v hotovosti) jen částkou do pěti tisíc korun a 78 % má k dispozici částku do deseti tisíc korun. Naopak ve zbytku populace si většina lidí (51 %) může dovolit vynaložit v případě potřeby částku nad deset tisíc korun. Tato schopnost rezervy a možnost čelit nenadálým výdajům či zvyšování nákladů na bydlení, pokrýt krátkodobý výpadek z trhu práce a podobně se může výrazně promítat do toho, jak tyto nenadálé události dopadají na domácnosti a dále posilují jejich chudobu a nutí je unikat k dlouhodobě neracionálním strategiím (zadlužení, nestálá prekarizovaná práce).

Mezi chudými respondenty 37 % kupuje na Vánoce jen symbolické dary v celkové částce do jednoho tisíce Kč. Ve zbytku populace je tato část lidí omezená (11 %). V chudých rodinách s dětmi do 13 let si s částku do tisíce korun vystačí 27 % respondentů (většinou rodičů), v nechudých rodinách to je pouze 5 %. V chudých rodinách s dětmi dá 20 % respondentů na dárky celkem víc než pět tisíc, v nechudých rodinách tuto částku vydá zhruba polovina respondentů.

Chudí lidé hodnotí výrazně hůře všechny zkoumané aspekty svého života kromě vztahu s příbuznými. Část souvislosti je nepřímá, například daná věkem (chudobou mírně častěji trpí staří lidé, kteří mají horší zdraví a omezení v trávení volného času a podobně). Vztah ale platí i při kontrole věku. Například v hodnocení zdraví chudoba nehraje roli u krajních věkových skupin (do 29 a nad 70 let), chudí lidé mezi 30 a 60 lety ale svoje zdraví hodnotí jako výrazně horší než „nechudí“. Naopak se ukazuje, že chudoba navyšuje míru stresu zejména mezi starými lidmi nad 70 let. Kvalitu trávení volného času výrazně omezuje chudoba ve všech skupinách nad 30 let. Pocit omezených možností zapojit se do společnosti a podílet se na jejím směřování pociťují proti svým nechudým protějškům zejména chudí lidé ve středním a starším středním věku (40-69 let). Výrazně vyšší míru stresu a horší vyhlídky do budoucna reportují v rámci chudé i nechudé populace lidé, kteří mají zkušenosti (osobní či rodinné) s exekucemi. V chudé populaci navíc exekuce dopadají i na rodinné vztahy a kvalitu bydlení.

Chudobu jednotlivce ovlivňují jeho schopnosti a snaha (meritokracie), ale i vstupní šance a podmínky života (determinace). Ve výzkumu 43 % chudých lidí deklaruje, že se narodilo v nízkopříjmové či podprůměrně příjmové domácnosti. Mezi „nechudými“ je to 27 %. Část chudoby se tak přenáší napříč generacemi. Lze předpokládat, že objektivní mezigenerační přenos chudoby je v současnosti ještě vyšší, protože: a) mezi lidmi, kteří vyrůstali po revoluci a dnes je jim do 40 let je závislost chudoby na příjmovém statusu rodičů vyšší (viz druhý graf), b) respondenti mohou subjektivně posuzovat domácnost rodičů podle svých standardů (bohatý člověk označí za průměrně příjmovou bohatší domácnost než chudý).

Jedním z mechanismů mezigenerační reprodukce chudoby mohou být rozdílné vzdělanostní aspirace rodičů. Vyšší stupně vzdělání dosud v ČR výrazně chrání před chudobou (jen naprosté minimum vysokoškolsky vzdělaných lidí trpí materiální deprivací či nezaměstnaností). Chudá populace přitom má mírně nižší vzdělanostní aspirace pro svoje děti – což se projevuje zejména aspirací k VŠ vzdělání. Ta se přitom nemusí projevovat jen (ne)dosažením VŠ vzděláním, ale tím, že v časně diverzifikujícím českém školství chudší rodiče častěji dělají volby (například při výběru ZŠ, přechodu na víceletá gymnázia, výběru SŠ), které může znesnadnit i dosažení kvalitního středního vzdělání.

V populaci celkově převládá pocit, že většina chudých lidí se ve své situaci ocitla kvůli nerovným vstupním šancím a okolnostem. Mezi chudými lidmi si to ale myslí drtivá většina lidí, zatímco postoje respondentů, kteří chudí nejsou, jsou více rozpolcené. Na hodnocení se přitom neshodne ani populace chudých. Mezi nimi nejčastěji (cca v 85 %) chudobu za nezaviněnou označují lidé se základním vzděláním a z chudých regionů a lidé, kteří se setkali s nějakou nečekanou negativní událostí