Kniha Interviewer, v níž na otázky literární kritičky a publicistky Milady M. Marešové (1968) odpovídal známý publicista a spisovatel Karel Hvížďala (1941), vznikala následovně: "Rozhovor byl veden pouze ‚elektronickou cestou‘, což byla pro Karla Hvížďalu nově objevená možnost vedení rozhovoru. Od konce června 2008 Milena M. Marešová pravidelně týden co týden odesílala e-mailem několik otázek a dostávala zpátky odpovědi. Po roce začala další etapa práce s textem. Třídění otázek a jejich tematické soustředění. Vzniklo několik námětem blízkých celků, které byly znovu pročítány a doplňovány," stojí v ediční poznámce na konci publikace. Práce byla dokončena letos v únoru.
Slova, slova, slova
Nepřímý přenos, naprostá písemnost tohoto dialogu je na něm od prvních stránek patrná a zkušenější čtenář si ihned uvědomí, že tady se nehovořilo z očí do očí. Otázky jsou totiž často slepé a hluché, protože vůbec nereagují na to, co bylo Hvížďalou právě popsáno. Forma dialogu se tak formalizuje až vlastně k monologickým promluvám bez věcné korektury, natož oponentury či lidsky zvědavé tázavosti partnera.
O knizeKarel Hvížďala: Interviewer Úvod Václav Bělohradský, doslov Zdeňka Kalnická, redakčně zpracoval Tomáš Vystrčil. Portál, Praha 2010, 288 stran, doporučená cena 349 korun. |
Obálka knihy Interviewer
Tazatelka na to cudně mlčí. Kromě toho nejednou formuluje dotazy klopotně: "Stanovují esejistické pojmy k uchopení a porozumění světa? Vybaví se vám některý, který jste obzvlášť rád přejal i do svého slovníku?" Nebo: "Jaký je duchovní obzor dneška?" apod. Co na to odpovídat?! Milena M. Marešová chce být v otázkách hloubavá a hluboká, jenže v tom jí brání absence přesnosti a konkrétnosti dotazů, skrze něž by se teprve dostala do hlubších vrstev. Karel Hvížďala reaguje adekvátně tomu: uvažuje nad světem médií, žánrem interview nebo nad českými dějinami pokud možno v souvislostech. Nezřídka se k odpovědím staví vyloženě esejisticky, jenže rejstřík kontextů, z nichž může znalostně čerpat, není pochopitelně nevyčerpatelný, takže se pak při kontextualizacích opakuje (obzvlášť si oblíbil kritiku Palackého a Riegrova pojetí národa). Či zcela zbytečně popisuje třeba to, co se dělo v Praze 17. listopadu 1989. Nebo na straně 240 zmiňuje americkou nadaci pro podporu investigativní žurnalistiky ProPublica a na str. 243 o ní píše znovu totéž – jako by nevnímal tu první zmínku.
Absence tvrdé ruky
Důvěryhodnost podrývají i čistě věcné chyby: Hvížďala zaměňuje naftu za ropu; tvrdí, že Rakousko má sedm milionů obyvatel (skutečnost: 8 260 000); píše o internetovém připojení xDSL (správně: ADSL); říká, že týdeník Respekt "má necelých padesát redaktorů" (tomuto číslo se nikdy ani jen nepřiblížil, pokud necelými padesáti nemyslíme třeba nynější tři desítky); někdejší budova ÚLUV na pražské Národní třídě (č. 36) není "dnešní dům Chicago", ten se nachází na Národní 32 a v sousední Charvátově ulici č. 11.
Suchý, Hvížďala a Landovský na autogramiádě knihy Vzpoury
Co svazku Interviewer chybí, je tedy nabíledni: zásadní redakce, která by z textu vyňala vše dobré a vtiskla tomu adekvátní tvar. Byla by to práce titánská a možná by to znamenalo začít bezmála od nuly. Bez tohoto vkladu Interviewer zůstal hluboko pod významností některých z těch knih, které Karel Hvížďala připravil coby tazatel.
