"Nezasloužíš si žít, natož vyjít mezi lidi," říká v slzách. Straka odpovídá, že žít s takovými výčitkami svědomí, jaké má už dvacet let on, je možná horší než zemřít. "Kvůli tobě bych chtěl vrátit čas," řekne Zdeňkovi později. To už i po jeho tváři stékají slzy.
Nyní pětatřicetiletý Jiří Straka své tři oběti zavraždil těsně před spartakiádou v roce 1985. Kdyby byl starší, dostal by podle tehdejších zákonů trest smrti. I tak byl však desetiletý trest pro mladistvého mimořádný. Po odchodu z vězení musel nastoupit do Bohnic na soudně nařízenou léčbu.
Rodiče: Smrt by byla pro něj vysvobozením
Od prosince loňského roku, kdy byl propuštěn na svobodu, se publicitě vyhýbá. Výjimku však udělal v pondělním vydání pořadu Reportéři ČT. Poprvé tam vystoupili také Strakovi rodiče.
"Když nám policisté poprvé řekli, že syn zabil nějakou ženu, vysmála jsem se jim. Nevěřila jsem tomu až do poslední chvíle," vzpomíná vrahova matka. Ona ani její manžel po celou dobu neukázali tvář. "Bylo to pro mě nepředstavitelné. Když jsme třeba chodívali do lesa, Jirka na mě volával, maminko, pozor, nezašlápni mravence," vypráví smutným hlasem.
Oba rodiče přiznávají, že kdyby mohli, volili by pro svého syna trest smrti. "Bylo by to pro něj vysvobození. To, čím prošel za posledních dvacet let, není žádná procházka růžovým sadem," říká matka. "A bylo by to vysvobození i pro nás," dodává otec.
Když soud v roce 1985 poslal tehdy šestnáctiletého Straku do vězení, jeho rodiče pomýšleli na sebevraždu. "Pořád jsme se drželi za ruce a brečeli. Mohu děkovat pánubohu, že máme ještě mladšího syna. Tehdy mě nenapadlo, že mě vlastně ještě Jirka bude potřebovat," říká žena.
Myšlenky na sebevraždu připustil i samotný Jiří Straka. "Přemýšlel jsem, že bych to skončil. Ale byl jsem k tomu tak tlačený, že jsem si řekl, že takovou radost nikomu neudělám. Spíš jsem si přál, aby mě zabil někdo jiný," vypráví velmi pomalu Straka a ukazuje paži, na které má kromě obrázků vytetována i data, která považuje za významná pro svůj život. Například dne, kdy se ho spoluvězni pokusili oběsit.
Na otázku, co by řekl čtyřem ženám, které před dvaceti lety zavraždil, kdyby měl tu možnost, dlouho hledá odpověď. "Asi hlavně to, že bych strašně rád dal svůj život za jejich. Ony se ničím neprovinily a mohly by žít dobré životy. Naopak ten můj neměl zatím svým způsobem žádnou cenu a nevím, jestli ji bude v budoucnu mít," říká.
Právě na Strakovu představu o životě na svobodě se zeptal Zdeněk Michalčík. "Chtěl bych se zařadit do společnosti a ukázat, že ve mně je i něco dobrého," odpověděl vrah jeho matky. Sám však příliš nevěří, že ho společnost přijme. "Nevím, jestli je správné, že jsem venku," říká dokonce. Je si však absolutně jistý, že by už nikdy nikoho nezabil. "Teď jsem starší a rozumnější," tvrdí přesvědčeně.
Nenávidí se, že je vrah
"Tehdy jsem si vůbec nedokázal představit, jaké následky může mé chování mít. Nevěděl jsem, jak se bránit před projevy sexuální poruchy, s níž jsem se narodil," snaží se alespoň trochu obhájit před synem své oběti. Zdeněk Michalčík hned namítá, že po první vraždě Straka už přece musel vědět, že s ním něco není v pořádku.
"Proč jsi s tím něco neudělal?" ptá se vyčítavě. "Uvědomil jsem si to, až už bylo příliš pozdě," odpovídá Straka. "Nenávidím se za to, že jsem spartakiádní vrah," říká později. Jeho matka zase říká, že se až do smrti nezbaví viny, že dítě-vraha přivedla na svět. Říká to svému synovi do očí.
