Tím vznikl problém: jak udělat z hrozícího neúspěchu úspěch? Nemohlo se stát, aby se Američan a Evropané rozešli s chladným podáním ruky. Za prvé by to vypadalo špatně, neboť kvůli odmítnutí žádný americký prezident do Evropy zpravidla nevyráží, natož hned při své premiérové cestě. Za druhé proto, že by to jen prohloubilo napětí mezi oběma stranami Atlantiku.
Rozšíření NATO dál na východ bylo tím, na čem se mohli shodnout všichni. Je to taková okázalá španělská stěna, kterou byly na okamžik zastřeny naléhavější problémy.
To nemění nic na tom, že včerejšek je velký den pro země, které se strachovaly, že aliance se jim nakonec kvůli Rusku uzavře jako škeble. A je to velký den pro alianci. Dala přednost svobodné vůli žadatelů o vstup před politikařením s Rusy.
Ale je to také dobrá zpráva pro nás. Podívejme se na mapu: když do NATO vstoupí také Slováci, a na to si můžeme celkem vsadit, jsme v bezpečí přímo v lůně aliance, obklopeni téměř ze všech stran spojenci.
Za rok se na okolnosti, za nichž NATO dospělo k rozhodnutí posunout se dále na východ, dávno zapomene. Španělská stěna zmizí, ale to, co včera měla zakrýt, zůstane.
Vztahy mezi Evropou a Amerikou nejsou tak špatné, jak na první pohled vypadají, ale také je zřejmé, že Evropané a Američané vidí svět stále odlišnějšíma očima. To, jak aliance zvládne toto napětí, řekne hodně o její budoucnosti. Návod je přitom strašně jednoduchý: můžeme spolu vycházet dobře a můžeme spolu vycházet špatně. Ale protože spolu vycházet musíme, bude výhodnější to první.
