Není to však pomoc, která by přidala kuráž.
Naštěstí je tohle srovnání úplně k ničemu. Řekněme, že na španělskou chřipku v letech 1918 a 1919 zemřelo asi padesát milionů lidí. Řekněme, že tehdy žily na světě dvě miliardy lidí (ve skutečnosti to bylo o něco méně). Znamená to, že teď, kdy nás je přes šest miliard, by tedy podle těchto počtů mělo zemřít sto padesát milionů lidí. To je půlka Ameriky nebo jedno Rusko – nebo Česko, Německo, Slovensko, Polsko, Maďarsko a Rakousko dohromady.
Jenže tohle nesedí. Nikdo sice zatím neví, jak se bude prasečí chřipka vyvíjet, ale jedno je jisté: roky 1918 a 2009 jsou dva různé světy. Jako bychom se dnes podívali na člověka, který se škrábl o rezavý hřebík, a řekli: Máš to nahnuté, protože v roce 1918 byl tetanus stoprocentně smrtelný.
Opravdu byl. Do objevu dnes banálního penicilinu chybělo Flemingovi deset let, teprve před pár lety vědci začali tušit, že existují jakési vitaminy a že bez nich není člověk tak zdravý. Až roku 1921 byl objeven inzulin – a tetanus, když už o něm byla řeč, si musel počkat ještě dalších šest let. Takhle na tom byla tehdejší medicína.
Dokonce toho nevěděla moc ani o chřipce. Lékaři si mysleli, že to je meningitis, horečka dengue nebo mor, a kopali do prázdna hledáním bakteriální vakcíny, přestože tuhle nemoc mají na svědomí viry. Málem ji zkoušeli vykuřovat.
Lidé nejenže si s chřipkou neuměli poradit, oni ji také do značné míry ignorovali. "V Madridu se objevila podivná forma nakažlivé choroby," poslala začátkem léta 1918 do londýnského centra agentury Reuters zprávu španělská tisková agentura Agencia Fabra. "Epidemie má lehký průběh, nejsou hlášena žádná úmrtí."
Onemocnění trvalo obvykle tři dny. Za pár týdnů však přišla druhá vlna, a to už smrt mávala kosou jako zběsilá. Jenže v době, kdy šla španělská depeše do Londýna, se v Evropě a Americe na chřipku už dávno tiše, leč masově umíralo. Jen si toho uprostřed války, kdy lidé hynuli v zákopech i v týlu, tam kvůli špatné stravě i zdravotní péči nikdo jaksi nevšímal. Mrtví k válce patří.
Taky se to tajilo: i tohle bylo strategickou informací. Mimochodem, existují dohady, že chřipka prý řádila víc na území Německa a Rakouska-Uherska (a tím i mezi vojáky), a tak v kritických měsících léta 1918 přispěla k vítězství spojenců.
Ale i v namačkaných zákopech a táborech Dohody toho mezi muži oslabenými stresem a bídnými podmínkami pobila hodně. Příklad: na západní frontě padlo 53 500 Američanů v bojích, 57 tisíc amerických vojáků však zabila chřipka.
Byla to planetární jatka jiného druhu a bylo jedno, že slovo globalizace ještě nikdo neslyšel. Dnes sice virus oblétne za pár dnů svět, ale tehdy to bylo i bez letadel podobné, jen pomalejší. Za pět měsíců se virus dostal až k Eskymákům.
Přesto to byl úplně jiný svět. Chlapec narozený roku 1919 v novém Československu měl statistickou naději, že se dožije 47 let (dnes je to 73,7 roku). Bylo to tím, že tehdy byla vysoká kojenecká úmrtnost: z jednoho tisíce čs. miminek jich zemřelo 146, dnes jen 2,8. Proč? Nedokonalé zdravotnictví, horší strava a hlavně špatná hygiena. Ještě v roce 1932 nemělo šedesát procent českých bytů vodovod.
Roku 1918 to bylo ještě horší: u nás i ve světě. K tomu žádné léky, pomeranče ani informace. Chřipka tehdy byla takovým zabijákem i proto, že měla totálně bezbrannou kořist.
