Jako by v Bohdanči vznikl před čtyřiceti lety samostatný stát. Úpatí kopce Na Lužci obehnal plot. A hlavní brána, na jejíž průchod museli mít lidé, kteří si tudy zkracovali cestu do Semtína, speciální průkazku, jako by říkala: Tady je Sovětovo.
A za ní sovětská škola, sovětská nemocnice, sovětské bytovky nebo sovětský obchod. Tam obyvatelé Bohdanče vysílali své děti pro pochoutky, třeba vynikající vážené čokoládové bonbony, které v tehdejším Československu nebyly k dostání. Sami rodiče však nebyli v "sovětském tuzexu" vidět.
Když sem tisícovka vojáků nastoupila, byl pozdější kronikář města Miloš Charbuský coby student vysoké školy zrovna na cestě do chorvatského Daruvaru na praxi.
Bohdanečský kronikář Miloš Charbuský.
"Sověti sem přicházeli na přelomu srpna a září 1968. Aniž byla podepsána dohoda o dočasném pobytu sovětských vojsk. 18. září se tady konala první veřejná schůze, na níž byli obyvatelé seznámeni s tím, že Sověti tady budou. Jako jeden hlas šla městem otázka: A kdy odejdou," vzpomíná Miloš Charbuský.
Lidé vzali Sověty na vědomí. Nic jiného nezbylo
Tehdy si dali obyvatelé několik podmínek: Že se nebudou zvyšovat dodávky pitné vody do areálu nebo ničit silnice. Když bylo jasno, že zůstanou, obyvatelé to vzali na vědomí. Nic jiného jim nezbývalo.
Bohdaneč si Sověti vybrali kvůli výhodné poloze. Malé město mezi Hradcem Králové a Pardubicemi jim vyhovovalo také kvůli kopci, z něhož mohli radisté odposlouchávat informace. Strategické místo nabízelo také letiště a chemické závody v bezprostřední blízkosti.
"Místo mělo výborné radiolokační podmínky. Sověti sem dali zpravodajce, byly tady antény a radiolokátory, tak měli pod kontrolou velkou část území," říká Charbuský.
Sověti však nešli do Bohdanče úplně naslepo. Místo, kde se říká Na Lužci, už kdysi jako kasárny sloužilo, a to za Rakouska-Uherska. A poté zde sídlila i Československá armáda.
Původní maximum bylo 1 100 sovětských občanů. Pak se počet měnil a odhady se pohybují kolem dvou tisícovek Sovětů.
Nejvíce Sovětů přijelo do Bohdanče ze střední Asie
Ti si vybudovali některé domy, školu, ale také zdravotní středisko, které po sovětském odsunu bohdanečtí opravili a centrum zdravotnických služeb zde zůstalo dodnes. V podzemní místnosti, kde jsou nyní uzamčené kopie bohdanečských kronik, byl dřív operační sál.
Školu, do níž chodily sovětské děti z Bohdanče, navíc navštěvovali jejich sovětští spolužáci z vojenské jednotky ze Zdechovic.
Bohdanečské dasvidanijaAčkoli poslední sovětský voják odešel už v březnu 1991, lázeňské město si vzpomínkovou akci naplánovalo na sklonek léta. V sobotu se vrátí o 20 let zpět. |
"Přestože my říkáme, byli tady Rusové, spíš to byli vojáci středoasijských národností. Vyšší šarže byli Rusové, ale řadoví vojáci ve většině případů ne," připomíná Charbuský.
K potyčkám mezi novými obyvateli nedocházelo, pasivní odpor k Sovětům však v lidech byl. Když například jezdily ženy ruských důstojníků hromadnou dopravou, neodpustili si ostatní cestující poznámky k jejich výrazným a ne příliš vkusným parfémům.
Jednou však demonstrace byla. V březnu 1969 se hrálo hokejové mistrovství světa. Z města se po vítězném zápase nad sovětskými bratry za zpěvu vydala skupina lidí na "cizí území." Sověti měli pokyn nic nedělat, nezasahovat. Odnesla to jen rozbitá okna.
Zůstal Institut civilní ochrany
Do kontaktu s vojáky přicházeli nejčastěji lidé, kteří bydleli přímo pod lužským kopcem. Ti si nemuseli ráno ani nařizovat budík. V přesně stanovený velitelský čas sílilo dunění běžících vojenských bagančat. Tak začínala rozcvička. "Když běželi kolem zahrádek, ovoce si nebylo jisté," říká s úsměvem Charbuský.
Odsun sovětských vojsk se začal připravovat 29. prosince 1989, kdy bylo ustaveno Občanské fórum. Obyvatelé přitom požadovali, aby vojáci odešli. První vojáci začali opouštět Bohdaneč roku 1990, poslední odešel v roce 1991.
Co bylo s opuštěným areálem pak? Tehdy představitelé Bohdanče žádali, aby zde nebyly ubytovány bojové jednotky. Souhlasili pouze s tím, že sem přijde Institut civilní ochrany, který zde sídlí dodnes.
