Jde o spor, v němž se žalobce domáhá zrušení platnosti smlouvy o převodu majetkového podílu v družstvu, na jejímž základě ho nabyvatel, čili žalovaný, za použití hrubého násilí připravil o byt. Žalobce je podnikatel, který se dostal do finanční tísně a k jejímu překlenutí si půjčil peníze od žalovaného, o němž zlí jazykové tvrdí, že se občas zabývá lichvou. Do zástavy mu dal svůj majetkový podíl v družstvu, na který se vázalo právo užívat byt, v němž žalobce tehdy bydlel. Nedokázal půjčku splatit a žalovaný se domohl svého práva tím, že byt nechal po odvrtání zámku a přeřezání bezpečnostní závory obsadit komandem skinheadů, později v nepřítomnosti žalobce vystěhovat a postupnými převody mezi řetězcem svých partnerů-lichvářů prodat novému uživateli. Zásah proti bytu byl údajně předem konzultován a odsouhlasen policií. O věrohodnosti této domněnky svědčí skutečnost, že přivolaná policejní hlídka zpočátku postupovala proti komandu obvyklým způsobem, ale pak byla ze zásahu odvolána a ponechala žalobce jeho osudu. Během obsazení bytu skinheady a při vystěhování žalobcových věcí zmizel majetek zhruba za dvěstě tisíc korun. Pokus o trestní stíhání žalovaného a jeho pomocníků byl neúspěšný. Příslušná jednotka pořádkové policie dokonce nevyhověla žalobcově žádosti, podpořené doporučením vyšetřovatele, aby odebrala žalovanému a jeho kumpánům odcizenou bytovou elektroniku a hardwarové vybavení. Oznámení proti jednomu ze skinheadů, podezřelému z krádeže tresorku s cennostmi, policie odložila na základě jeho tvrzení, že na místě nikdy nebyl, přičemž nepovolila jeho konfrontaci se žalobcem, sousedy a dalšími svědky, kteří se s ním v bytě mohli setkat. Policie jednoznačně v průběhu celé akce jednala ve prospěch žalovaného a změny jejího postoje se nepodařilo dosáhnout ani trestním oznámením u Inspekce ministra vnitra, ani stížnostmi k dalším orgánům ministerstev vnitra a spravedlnosti, včetně obou ministrů. Všechny orgány dávají ve vztahu k této věci najevo, že použití svépomocného násilí k vymožení občanskoprávních nároků je jim sympatické a zřejmě je nevnímají jako porušení právního řádu.
Žalobce se pokusil občanskoprávní žalobou zrušit platnost smlouvy, na jejímž základě se žalovaný cítil být oprávněn zmocnit se bytu násilím. Dne 7.7.1998 se dostavil k místně příslušnému soudu, kde chtěl podat žalobu na neplatnost smlouvy a návrh na předběžné opatření, jímž mělo být žalovanému zabráněno prodat majetkový podíl v družstvu před rozhodnutím ve věci. Soudní úředníci žalobu nepřijali, protože dle jejich názoru byl místně příslušný jiný obvodní soud. Žalobce návrhy stáhl, okamžitě převezl, a další soud je
přijal. Nicméně v polovině září vynesl pouze rozhodnutí o místní nepříslušnosti a věc vrátil tam, odkud ji žalobce kdysi přinesl. Přestože se jednalo o naléhavou záležitost, v které byly dotčeny základní životní potřeby žalobce, a navzdory jeho protestům, byl případ přidělen soudkyni, o které bylo známo, že odejde na operaci a v nejbližších týdnech nebude soudit. Když se soudkyně vrátila z nemocnice, jednala poměrně rychle a již 14.12.1998 vyhověla návrhu na předběžné opatření. V té době byl již ovšem podíl fiktivně prodán do rukou dalšího z řetězce kumpánů žalovaného.
Prodávání bytu mezi jeho partnery pak dále pokračovalo. První stání bylo nařízeno na 1.6.1999, kdy již byt byl prodán skutečnému novému uživateli, a rozsudek v neprospěch žalobce byl vynesen 18.5.2000. Soudkyně v jeho zdůvodnění uvedla, že napadená smlouva by sice měla být ze zákona neplatná, ale protože uznáním její neplatnosti by se žalobcovo postavení k bytu již nezměnilo, není dán naléhavý právní zájem na jejím zrušení. Obrátila tak v jeho neprospěch důsledky jím nezaviněných průtahů soudního řízení.
Následovala další nehoda. Žalobcova právní zástupkyně si sice rozsudek vyzvedla z pošty 1.8.2000, ale odvolání odeslala 14.8.2000, až po vypršení lhůty, která dle pozdějšího rozhodnutí odvolacího soudu vypršela 4.8.2000. Napadají mě tři možná vysvětlení jejího počínání, z nichž žádné pro ni není lichotivé. Odvolací soud pak usnesením z 12.2.2001 odvolání odmítl jako opožděné. V této zdánlivě beznadějné situaci podala žalobcova právní zástupkyně 11.4.2001 dovolání, jímž se domáhala přípustnosti odvolání ve věci.
Čas pak běžel a nic se nedělo. Žalobcova důvěra v právní zástupkyni byla událostmi otřesena. Proto pochyboval o dostatečnosti její formulace dovolání a 2.7.2001, tedy v den třetího výročí obsazení bytu, poslal na vlastní pěst Nejvyššímu soudu ČR doplněk dovolání. Nejvyšší soud ČR jej okamžitě poslal soudu první instance, protože po třech měsících od podání dovolání spis dosud hnil v jeho spisovně. Reakce soudkyně v neprospěch žalobce byla blesková: již následující den neoprávněně vydala usnesení, jímž žalobci uložila zaplatit soudní poplatek 5.000 Kč za dovolání. To pak sice 20.8.2001 zrušila, ale usnesení o zrušení nabylo právní moci až 12.9.2001. Pokyn soudní kanceláři k odeslání spisu Nejvyššímu soudu ČR pak vydala až 5.10.2001. Místopředseda soudu, jenž se zabýval žalobcovou stížností proti postupu soudkyně, si však v dopise ze dne 10.10.2001 pochvaloval, že soudkyně jednala rychle a v období od 12.7. do 5.10.2001 zvládla celé tři úkony! Vskutku obdivuhodná pružnost! Ve skutečnosti soudkyně ať úmyslně nebo neúmyslně poškodila žalobce a prodloužila jeho soužení o celé tři měsíce. Není mimo to jisté, jak dlouho by ještě spis práchnivěl ve spisovně obvodního soudu, nebýt žalobcova nápadu doplnit dovolání.
Nejvyšší soud ČR projednal dovolání dne 27.6.2002, zrušil usnesení odvolacího soudu a vrátil mu věc k novému projednání. Důvody, pro které Nejvyšší soud ČR takto rozhodl, jsou pozoruhodné a zakládají se na dějích, které se odehrály až po vynesení prvoinstančního rozsudku v neprospěch žalobce a převážně až po vypršení původní odvolací lhůty.
Především při přepisování rozsudku ze soudního zápisu došlo k chybě, která způsobila nesrozumitelnost rozhodné části textu. Soudkyně to velkoryse přehlédla a nechala rozsudek odeslat. Z vlastní iniciativy však 23. srpna 2000, tedy dávno po uplynutí lhůty pro odvolání, vydala opravené znění rozsudku.
Odvolací soud při posuzování odvolání nesprávně určil lhůtu pro podání odvolání tak, že ji počítal jako 15 kalendářních dnů od uložení zásilky na poště a rozhodl, že odvolání bylo podáno pozdě.
Nejvyšší soud ČR především zjistil, že původní odvolací lhůta vypršela až 8.8.2000, avšak lhůta pro odvolání proti opravenému znění rozsudku běžela až od 14.9.2000. Dále zjistil, že obvodní soud opravil vadné znění rozsudku nesprávným způsobem, přitom se dopustil dalších chyb v psaní a dále špatně formuloval poučení o odvolání. Posledně zmíněným pochybením způsobil, že žalobci příslušela tříměsíční odvolací lhůta, která vypršela 14.12.2000. Z toho důvodu rozhodl výše zmíněným způsobem.
Průběh případu vrhá stín na úroveň práce obou zmíněných obecných soudů. Je to smutný pohled: Prvoinstanční soud nejdříve obrátí v neprospěch žalobce jím nezaviněné průtahy řízení, pak vydá chybný rozsudek a při opravě jej pokazí zase jinak. Odvolací soud vypočítá nesprávně lhůtu pro podání odvolání, přehlédne formální vady vydaných rozsudků a možnost uplatnění
delší odvolací lhůty a s klidným svědomím zbaví žalobce práva na odvolání ve věci jeho přímo životního zájmu. A když soud první instance zjistí, že je zřejmě kritizován za zadržování dovolání, hbitě vydá nesprávné procedurální rozhodnutí, jímž vyvolá další tříměsíční zdržení.
Vnucuje se mi otázka, zda lze důvěřovat ve správnost závěrů soudce ve věci, dopouští-li se tolika formálních pochybení. Táži se také, zda je v pořádku, že naše procesní právo a zejména soudní praxe, jejímž výrazným prvkem je vzájemné porozumění uvnitř soudcovsko-advokátské lobby, činí účastníky soudního řízení téměř zcela závislými na službách advokátů. Ti si leckdy neváží svého dobrého výdělku a skvělého společenského postavení a s lehkým srdcem jednají někdy i ke škodě klienta. Naproti tomu soudci se často vůbec nenamáhají s pochopením myšlenek laických účastníků řízení, pokud jim je advokát nepředžvýká do soudcovsko-advokátského ptydepe.
Výše zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ČR vrátilo žalobcovu při do stavu, v němž se nacházela bez pěti dní před dvěma roky. A zde se vnucuje poslední, nejdůležitější otázka: jaká je cena života a útrap občana-účastníka řízení, popř. klienta, pro soudce a advokáty ?
