20. března 2008 se završí šestý rok, co je Eliška Wagnerová místopředsedkyní Ústavního soudu. Ten má v nejbližší době projednávat stížnost sedmašedesáti poslanců proti takzvaným dopadům reformy veřejných financí, lidově řečeno od ledna platných třicetikorunových poplatků za doktory a dalších zákonných úprav. "Doufám, že budeme rozhodovat co nejdříve, aby veřejnost získala jistotu," říká.
V Listině základních práv a svobod, která je součástí ústavy, se ve článku 31 praví, že lékařská péče v této zemi je bezplatná. Nejsou ta nová opatření tedy skutečně protiústavní?
Soud bude teprve rozhodovat, takže vám předem nic říct nemůžu. Návrh dvou poslaneckých frakcí a poté také senátorů napadá celý zákon o reformě veřejných financí, což je tak neskonale obsáhlá materie, jakou Ústavní soud ještě neřešil. Týká se více než šedesáti zákonů. Takže jsme vše rozdělili na tři části: na daňové záležitosti, zdravotnictví a sociální oblast. První část už je rozhodnuta, ale zdravotnictví ještě ne.
A kdy podle vás bude?
Jsme tu někteří, kteří si myslíme, že vše mělo být rozhodnuto už vloni, i když šlo o tak obsáhlý, zároveň však zásadní materiál. Dokonce tak zásadní, že se mělo spěchat daleko víc než kdykoliv a kdekoliv jinde. Vždyť jde o pocit základní jistoty veřejnosti, která musí vědět, jak si má zařídit své finance, a to nejen pacienti – ale i nemocnice, lékaři a tak dále.
A jak to tedy s protiústavností onoho zákona vypadá?
Nejen před článkem 31 Listiny základních práv a svobod, ale ještě před řadou dalších by tento zákon měl obstát. A neobstojí-li, bude muset být zrušen.
Když jste se v roce 1998 stala předsedkyní Nejvyššího soudu, v médiích se objevila vaše výtka, že se soudy různých instancí – právě včetně Nejvyššího – nehodlají řídit rozhodnutími Ústavního soudu. Zlepšilo se to od té doby?
Tehdy jsme zažili skutečně krušný čas. Právě těsně po svém nástupu na post předsedkyně Nejvyššího soudu jsem musela řešit případ, kdy jeden senát trestního kolegia odmítl v konkrétní kauze odpírače vojenské služby respektovat názor Ústavního soudu.
Aha, to ještě nebyla zrušena povinná vojenská služba.
Ano, a onen odpírač, pan Choděra, jehož jméno už asi nikdy nezapomenu, byl u Ústavního soudu úspěšný, ovšem Nejvyšší soud neuposlechl a znovu pana Choděru za jeho odpíračství odsoudil. Na Ústavní soud tedy jeho případ přišel znovu, zde byl jeho trest opět zrušen – tentokrát už jen s poukazem na článek 89 odstavec 2 ústavy, který říká, že rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby. A znovu se vše vrátilo na Nejvyšší soud, kde jsem se právě stala předsedkyní po Otakaru Motejlovi. Tehdy se pánové z onoho trestního senátu prohlásili za podjaté, a že ten případ tedy nemohou rozhodnout a musí být z rozhodování vyloučeni. Na což jsem odpověděla otevřeným dopisem, který vyšel i v médiích, že do budoucna naprosto nehodlám tolerovat nerespektování Ústavního soudu v podobných věcech. Že ony soudce zatím nemůžu bez varování postavit před kárný senát, protože už jednou neuposlechli a nic se jim za to nestalo, ale příště už to udělám.
Tehdy se trest panu Choděrovi nejspíš konečně smazal. A od té doby je klid?
Dlouho byl. Ale co čert nechtěl, pan Choděra žádal v civilním sporu o náhradu škody, která mu vznikla v souvislosti s jeho trestní kauzou odpírače vojenské služby – a soudy mu opět nevyhověly. A šlo to zase až k Nejvyššímu soudu, a pak k Ústavnímu. Tady jsme ta rozhodnutí zrušili, to bylo ve druhé půli roku 2007, řešila jsem to přímo já coby soudce zpravodaj. Vše se vrátilo k prvoinstančnímu soudu – a ten prohlásil: „Nevyhovím.“ Patrně nám tady nastává jakási druhá vlna justičního odboje. A z chudáka pana Choděry se stal pingpongový míček, který si soudy zřejmě nepřestanou přepinkávat.
Nemyslíte, že zkrátka doznívají důsledky vzdělání a praxe soudců, o kterém sama říkáte, že se před listopadem 1989 spíš biflovaly politické poučky – aby se poté uplatňovaly v poněkud zvrácené normalizační praxi?
Podívejte se, máme osmnáct let po Listopadu. A jestli ani za těch osmnáct let není některým soudcům jasné, v čem má spočívat změna jejich myšlení, pak na soudech nemají co dělat.
Vraťme se kousek zpět ve vašich osobních dějinách. V roce 1982 jste po studiích práv odešla z Československa do Německa, poté do Kanady. Uvádíte, že tehdy jste se začala seznamovat s problematikou lidských práv. Jakým způsobem?
Na německé univerzitě jsem chodila do kurzu veřejného práva, ale hlavně se mi už tehdy dostala do ruky publikace evangelické filozofky a brněnské rodačky Boženy Komárkové Původ a význam lidských práv, kterou vydalo švýcarské exilové nakladatelství Konfrontace. A tato kniha, kterou paní Komárková napsala v roce 1948, na mě udělala opravdu obrovský dojem. Navíc jsem si uvědomila onu hrůzu dějinného zvratu v únoru 1948 – jak skvostná díla, podobná právě tomuto, mohla jinak v této zemi vzniknout! Jak zločinně bylo i mé generaci odepřeno se s takovými myšlenkami kontinuálně seznamovat, přirozeně v nich vyrůstat – kromě té absolutní menšiny, která se k nim dostala za cenu velkého rizika v samizdatové podobě.
Můžete konkretizovat, co vás na práci paní profesorky oslovilo nejvíc?
Božena Komárková mi otevřela úplně novou dimenzi nahlížení na zákonné právo prizmatem lidských práv coby úplného základu a absolutního respektu. Navíc jsem v tehdejším západním Německu viděla na vlastní oči, že se na právo tak opravdu nahlíží. A fascinovalo mne, že paní profesorka myslela takto moderně už v roce 1948, kdy se Němci k podobnému pojetí práva teprve těžce propracovávali.
Zdá se, že u nás se propracováváme minimálně osmnáct let po změně systému. Soudy občas rozhodují velmi rigidně, jakoby jen podle litery zákona.
U části právníků ještě stále panuje přesvědčení, že zákonodárce může cokoliv a zákon přijmout jakýkoliv. Což samozřejmě není pravda. V Německu se v 50. letech také klopotně zbavovali své šílené totality, mimo jiné též skrze v roce 1946 publikovanou formuli svého právního filosofa a trestněprávního odborníka Gustava Radbrucha, že ne vše, co se halí do hávu zákona, je také právo, neboť se do něj může halit i "zákonné bezpráví". A za další čas se dospělo k poznání, že dokonce i každá interpretace zákona musí být taková, aby nebránila základním lidským právům v jejich co nejširším uplatňování. Nakonec i proto je pro mě ústavní soudnictví takovou výzvou.
Co si myslíte třeba o soudci Miloslavu Sládkovi, který umístil nezletilou Terezku po dobu minulých prázdnin do blázince, protože se její rodiče nedokázali dohodnout, jak se s ní otec bude stýkat?
Tento případ považuji za skandální. Soudce to udělat neměl. Vždyť je třeba si uvědomit, že to dítě je člověk – a hádají se jiní dva lidé, kteří čistě náhodou jsou jejími rodiči – načež onen člověk-dítě se stává jejich rukojmím jen proto, že o tom rozhodl nějaký soudce. Rozhodl se je zavřít, násilně omezit jeho svobodu, i když na ni má dítě stejné právo jako vy nebo já. A proč? Aby se ti dva dohodli? Vždyť to je naprosto neproporcionální přístup k řešení té věci. Víte, tady je nejen pro některé soudce, ale pro lidi vůbec strašně důležitý řád a pořádek. A soud zkrátka rozhodl, že se děvče má stýkat s otcem. Jenže ona už byla ve věku teenagera a stýkat se s ním nechtěla. Možná byla navedená, nevím, ale to je jedno, v tomto věku je třeba její názor respektovat, brát v úvahu. A když ona řekne „ne“ – a otec si to stále vynucuje, pak si musím položit takovou až biblickou otázku: „Kdo z těch rodičů je opravdu rodič, když dovolí, aby jeho dítěti byla takto omezena osobní svoboda?“
Kdyby šlo o slavnou biblickou scénu u krále Šalamouna, zřejmě by ji otec raději nechal rozpoltit. Takto jí jenom krutým způsobem zkazil prázdniny. A když už mluvíme o krutých dětských kauzách – dokázala byste soudit případ týraných chlapců z Kuřimi?
To je otázka! Ovšem zároveň velice těžká kauza, o jejíž skutkové podstatě zatím nevíme nic přesně. Uvidíme, co vyjde najevo. Neuvěřitelně těžké to však určitě bude. Zatím zde vidím spíš institucionální pochybení. Neprofesionální přístup Klokánku například. Informace, které o těch dětech poskytovali veřejnosti. Také že znemožnili styk dětí s otcem, u něhož od počátku nebyly žádné indicie, že by činil cokoliv protiprávního. O rodičovských právech přece nemůže rozhodnout nějaká zaměstnankyně dětského zařízení. Dokonce ani policie nemá co rozhodovat o tom, zda se rodič bude stýkat s dítětem. Takovou neúctu k základním právům jsem nečekala. Kdyby i existovaly jednoznačné indicie, že otec pochybil, pak je ovšem nutné jít nejprve k soudu, kde je třeba vyžádat si předběžné opatření o zákazu styku. A v Klokánku nic takového neměli. Selhala i média, která opakovaně zveřejňovala záběry toho týraného chlapce. Všude jinde by rodiče média zažalovali a vysoudili pro své děti velké odškodné. Venku se to možná s prudérií někde až přehání, ale jde přece o intimní sféru toho dítěte – a já znovu opakuji: to dítě je člověk. Byli by novináři, policisté, zaměstnanci v Klokánku rádi, kdyby je někdo svlékl a ukazoval v televizi? Ale z jejich spisů to uniklo. A ten týraný chlapec je přitom stejný člověk jako oni.
Společnost na podobnou kauzu nebyla připravená...
Určitě ne, ale život je velmi pestrý, pořád se v něm bude vyskytovat něco poprvé. A společnost si musí zakódovat základní respekt a úctu k osobnosti druhého, jejichž prizmatem k těm novým situacím bude automaticky přistupovat. Když jsem se vrátila do republiky a začala vysílat televize Nova, šokovalo mě, že zveřejňuje záběry ze silničních bouraček – těch ubohých zraněných nebo mrtvých lidí. Strašně mě to pobuřovalo, nebyla jsem na to ze zemí, kde jsem žila, vůbec zvyklá. Tam by si televize nic takového nedovolily, protože by je okamžitě příslušná rodina zažalovala – když už to tedy vezmu z pragmatické stránky – a vysoudila by velké peníze. Ale hlavně to – bráno eticky – zkrátka není lidské. Prodávat prekérní soukromé situace nezakládá na respektu k osobnosti člověka. No, ze západního způsobu života jsme si prvně vyďobli bulvár. Zbytek bohužel ne.
Řekněte mi ještě – co je vlastně na práci soudce nejtěžší?
Rozhodování, tíha odpovědnosti. My se nemůžeme zdržet hlasování jako v politice, musíme se rozhodnout – tak, či tak – jako lékaři. Zda operovat – nebo ne.
. Eliška WagnerováOd roku 2008 místopředsedkyně Ústavního soudu. Předtím působila od roku 1998 jako předsedkyně Nejvyššího soudu, ještě předtím žila od roku 1982 dlouhá léta v cizině, kde mimo jiné pracovala jako novinářka v Rádiu Svobodná Evropa. Práva vystudovala v Praze v letech 1969 až 1974. Je jednou z nejvlivnějších osobností polistopadové justice. Přednáší na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Je vdaná a žije v Brně. |
