Žalobce žádal, aby mu syn vydal urny s ostatky jeho rodičů a manželky. Chtěl je totiž přemístit na jiný hřbitov, který je blíže jeho bydlišti.
Obvodní soud pro Prahu 4 však žalobu zamítl. Zjistil, že žalobcův syn ukládal ostatky na stávajícím hřbitově se souhlasem pozůstalých, byl nájemcem hrobového místa a po celou dobu platil poplatky. Proto měl právo s ostatky disponovat pouze on.
Rozsudek obvodního soudu potvrdil i Městský soud v Praze, který zdůraznil, že rozhodovat o ostatcích může jen ten, kdo byl pořizovatelem pohřbu, nebo ten, na nějž přechází nájem hrobového místa.
Nejvyšší soud odmítl mužovo dovolání a odkázal na svá starší rozhodnutí.
"Návrhům domáhajícím se vydání rozhodnutí, jež se týká nakládání s ostatky, nelze vyhovět. Takové žaloby se neopírají o žádné ustanovení občanského nebo soukroměprávního předpisu, který by zakládal nárok pro určitou osobu blízkou na přemístění ostatků," stojí v rozhodnutí senátu.
Urny jsou sice movitými věcmi, avšak ostatky v nich nejsou věcmi v právním smyslu. U nich je vyloučena existence vlastnického práva a hospodaření s nimi upravuje zákon o pohřebnictví.
Žalobce se dožadoval také vydání křestních a oddacích listů zesnulých, dokladu o zpopelnění a alba se skupinovými fotografiemi žalobcových předků. Ani tyto věci však od syna nezískal. Syn totiž tvrdí, že je nemá, a otec nedokázal u soudu opak.
