Ščuka v prosinci 1997 ve svém plzeňském bytě popravil pistolí svoji milenku. Střelil ji z blízkosti do týla. Hned ve vedlejší místnosti přitom seděli Ščukův syn a bratr zastřelené dívky. Ščuka holdoval pervitinu a své přítelkyně často bil. Tenkrát ho rozzuřilo, že jeho osmnáctiletá milenka řekla lékaři o zranění, které jí způsobil. Chtěl záležitost urovnat, a proto dívku a jejího bratra pozval k sobě domů.
Tam se situace vyhrotila a proměnila v krvavou scénu. Ščuka poté, co po střelbě dům obklíčilo zásahové komando, nechal policisty několik hodin v domnění, že dívka žije a je jeho rukojmí. Těsně předtím, než se vzdal, prosil jednoho z policistů, aby ho zastřelil, protože ho stejně čeká patnáct let žaláře.
Ščuka, který vždy tvrdil, že si na nic nepamatuje, před plzeňským soudem v únoru zvolil jinou taktiku. Prohlásil, že se mu vrátila paměť a ví, co se tehdy v bytě událo. "Neuvěřili jsme jeho obhajobě, že se pustil do křížku s mladíkem, který doprovázal sestru a že se s ním přetahoval o pistoli, přičemž zbraň dvakrát vystřelila a kulky náhodou zasáhly ženu," sdělila tehdy předsedkyně senátu Iveta Zítková. "Policejní experti i soudní lékaři jednoznačně potvrdili, že střelec držel zbraň těsně u hlavy oběti, když mačkal spoušť," doplnila Zítková.
Na Ščukovu obhajobu neslyšeli ani soudci Vrchního soudu v Praze. To, že by vše bylo pouhou náhodou, jak obžalovaný tvrdil, je podle soudu nesmysl. Znalci totiž dokázali, že výstřel na dívčinu hlavu vedl z těsné blízkosti. Soudci nesouhlasí ani s tím, že by v době vraždy byl pod vlivem drog. Policisté, kteří ho přišli zatknout, totiž dosvědčili, že nejevil sebemenší příznaky požití omamných látek. Ščuka trpí podle lékařů lehkou formou epilepsie, tato nemoc však podle nich nemohla mít vliv na jeho příčetnost.
Ščuka se nedostal do střetu se zákonem poprvé. V minulosti byl souzen za násilnou trestnou činnost a kuplířství. Soudní znalci mu nedávají velkou šanci k nápravě: "I kdyby se vyvaroval drog, jeho osobnost a asociální cítění je těžké přetvořit."
