Toto rozhodnutí však do budoucna naplno otevírá dveře do soudních síní všem zájemcům o studium, kteří nebyli přijati.
"Neměla bych příliš velké obavy, že se objeví vysoký počet podobných případů. Spíše to rozšíří možnosti odmítnutým uchazečům, a to asi i patří do právního státu," řekla rektorka Univerzity Palackého v Olomouci Jana Mačáková.
Možné komplikace naznačuje rektor Zlatuška: "Nedovedu si představit, na jakém základě by nám krajský soud mohl nařídit, že někoho máme přijmout, protože to bychom pak mohli přijmout všechny ostatní. A jestliže nám to někdo nařídí a současně neposkytne finance, budeme muset přemýšlet, co dál."
Jan Jeřábek, který už jednu vysokou školu vystudoval, se na soudy obrátil poté, co neuspěl u zkoušek na brněnská práva. Nejdříve mu přišel přípis, že testy neudělal. Když se s písemkami zpětně seznámil a našel v nich nesrovnalosti, odvolal se. Děkan mu dal za pravdu: zvýšil bodové hodnocení tak, že Jeřábek uspěl. Jenže rozhodnutí o nepřijetí platilo dál.
"Nedostal jsem žádné odůvodnění, že jsem nebyl přijat například z kapacitních důvodů," říká Jeřábek. Požádal proto brněnský krajský soud, aby jeho přijímací zkoušky prověřil. Ten to však odmítl s tím, že mu to zákony nedovolují. Jeřábek se vzápětí odvolal na ústavu, která říká, že základní práva a svobody musí být přezkoumatelné soudem a právo na vzdělání mezi ně patří.
Ústavní soud mu dal nyní za pravdu. Rozhodl, že krajský soud musí jeho přijímací testy bezpodmínečně překontrolovat. Současně připustil, že příslušné zákony nebyly napsány příliš přesně. "Pokud zákon umožňuje dva výklady, je třeba dát přednost tomu, který je více v souladu s ústavou," odůvodnil rozhodnutí senát Ústavního soudu.
"Jsem potěšen. Mým cílem je obhájit, že jsem v přijímacích zkouškách mohl skončit na jiném místě v pořadí. Je to pro mne i určitá satisfakce. Nejsem asi tak blbý, jak by mohlo vyplynout z rozhodnutí vysoké školy," řekl neúspěšný uchazeč o vysokoškolské vzdělání.
Ústavní soud nedostal obdobnou stížnost poprvé. Před rokem a půl se na něj obrátil advokát Miroslav Sylla, jehož dcera rovněž nebyla přijata na vysokou školu, ačkoli úspěšně zvládla přijímací zkoušky.
Přitom byla ochotna si studium financovat sama a tuto platbu označovala za investici do budoucího podnikání. A právo na podnikání zaručuje ústava.
Advokátu Syllovi tehdy držela palce celá řada vysokoškolských funkcionářů, kteří musí odmítat úspěšné uchazeče včetně těch, kteří by byli ochotni za vzdělání platit.
Jenže advokát měl nakonec smůlu: stížnost, která by teoreticky mohla otevřít diskusi o placení školného na vysokých školách, Ústavní soud vůbec neprojednal - nesplňovala zákonné náležitosti.
