Sonda poletí na místo určení přibližně tři měsíce. Cíl je v oblasti tzv. libračního bodu L1. Je to bod na pomyslné čáře, spojující Zemi a Slunce, vzdálený asi 1,5 milionu kilometrů. Díky kombinované přitažlivosti Země a Slunce může kosmická sonda v tomto bodě dlouhodobě setrvat, aniž by to vyžadovalo složité korekce dráhy. Protože se v tomto bodě již nachází mimo oblast zemské magnetosféry, je zde sluneční vítr nerušený zemským magnetickým polem.
Sluneční vítr je proud nabitých částic vyvrhovaných do prostoru magnetickým polem Slunce. Jsou to především jádra atomů vodíku a hélia, ale v menší míře i těžších atomů, v prvé řadě uhlíku, dusíku, kyslíku, hořčíku a železa. Všechny tyto prvky pocházejí z horní vrstev sluneční atmosféry a svých chemickým i izotopovým složení odpovídají v podstatě materiálu, z něhož se vytvořila sluneční soustava. Tyto informace potřebují vědci k tomu, aby mohli lépe pochopit procesy, které formovaly ostatní tělesa sluneční soustavy, planety, jejich měsíce, ale i pro život na Zemi potenciálně nebezpečné objekty, jakými mohou být planetky a komety.
Podle toho, kde sluneční vítr na Slunci vzniká, mohou mít jeho částice rychlost mezi 300 až 800 kilometry za vteřinu. Tuto rychlost měří dva další přístroje na sondě a podle jejich informací pak sonda vystavuje slunečnímu větru jeden z pěti panelů, určených pro jeho lapání. Tak vědci dostanou oddělené vzorky sluneční materie, pocházející z různých částí sluneční atmosféry. Množství této látky, které sonda má dopravit v září roku 2004 na Zemi, bude nepatrné: má se pohybovat mezi 10 až 20 mikrogramy, tedy miliontinami gramu.
Návratové pouzdro má být během sestupu zemskou atmosférou na padáku zachyceno čekajícím vrtulníkem nad vojenskou střelnicí ve státě Utah a posléze dopraveno do texaského Houstonu, do Ústavu planetárních studií, kde se jej ujmou vědci, aby provedli plánované analýzy.
Podobné výzkumy se již uskutečnily na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století, kdy během expedic amerických astronautů na Měsíc v rámci projektu Apollo byly slunečnímu větru na měsíčním povrchu vystavovány speciální folie na dobu nepřevyšující desítky hodin. Současná expedice sondy Genesis, pojmenované podle části bible pojednávající o stvoření světa, má podstatně zpřesnit čtyřicet let stará měření.
Historie výzkumu Slunce
Výzkumem energetických vazeb Slunce-Země se zabývá rozsáhlý mezinárodní projekt ISTP (International Solar- Terrestrial Physics), který disponuje více než desítkou družic. Další mise, která přispěje k objasnění slunečních jevů, je plánována na rok 2007, kdy by měla sonda Solar Probe poprvé proletět sluneční atmosférou.
Vědci podrobují Slunce, potažmo sluneční vítr, dlouhodobému zkoumání a mise sondy Genesis není zdaleka první. Již v šedesátých a sedmdesátých letech o tomto jevu shromáždily sondy IMP (Interplanetary Monitoring Platform), Pioneer a ISEE (International Sun-Earth Exploler) množství poznatků. Jednoduchými zařízeními na zachycení částic větru byly vybaveny i některé kosmické lodě Apollo.
První specializovanou sondou zkoumající vliv Slunce na kosmický prostor byla Ulysses, vypuštěná v říjnu 1990 z amerického raketoplánu Discovery. Ulysses, společný projekt Evropské kosmické agentury ESA a NASA, obletěl v letech 1994 až 1995 Slunce od jihu k severu a potvrdil existenci slunečního větru.
Následovala japonská Yohkoh zkoumající sluneční koronu. Díky projektu ISTP se do vesmíru dostalo v letech 1992 až 1996 hned několik družic: japonská Geotail, americká Wind. Ve spolupráci ESA a NASA se do kosmu dostal vesmírný satelit SOHO (Solar and Heliospheric Observatory). Díky SOHO vědci poprvé pozorovali erupční vlnu, kterou přirovnali k tsunami na povrchu Slunce.
Následovaly ruská sonda Interball a americká Polar. V srpnu 1997 úspěšně odstartovala ke Slunci americká družice Advanced Composition Explorer (ACE).
Čtyři satelity Cluster na výzkum slunečního záření (pojmenované Salsa, Samba, Rumba a Tango) vyslala v červenci a srpnu 2000 do vesmíru ESA. Šlo o druhý pokus ESA vyslat vědecké sondy ke sledování Slunce. První čtyři satelity shořely v červnu
1996 při výbuchu nosné rakety Ariane.
Bývalé Československo se od roku 1985 účastnilo experimentu Interšok zaměřeného na výzkum rázových vln slunečního větru a podílelo se na přípravě projektu Phobos, jehož cílem bylo studium stejnojmenného měsíce Marsu, meziplanetárního prostoru a rozsáhlý výzkum Slunce. K výzkumu zemské magnetosféry a ionosféry sloužily v letech 1978 až 1991 umělé družice Magion 1 až 3.
Česká konstrukční škola nehermetizovaných malých družic Země, započatá v roce 1978 patnáctikilogramovým Magionem 1 a končící 68 kilogramů těžkým Magionem 5 přežila jako jeden z mála českých kosmických projektů listopad 1989. Magion 4 a 5 byly vypuštěny v rámci programu ISTP v tandemu se západními družicemi: Magion 4 s Interball 1 a Magion 5 s Interball 2.
 Manažer projektu Genesis Chet Sasaki vysvětluje na Mysu Canaveral funkce družice. Genesis odstartuje 30. července a přinese zpět vzorky slunečního větru, které pomohou vědcům objasnit vývoj sluneční soustavy. (12. července 2001) |
 Genesis, sbírající sluneční vítr, bude vypadat zhruba takto. Sonda odstartuje 30. července. (12. července 2001) |
