Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Sobotní nákupy

aktualizováno 
Paula Goslingová, narozená v Detroitu ve státě Michigan, strávila větší část svého života literární činností v Anglii. Má za sebou více než deset románů a mezi četnými znamenitými autorkami detektivního žánru je známá tím, že si za svou ústřední postavu velmi často vybírá muže. Její nový příběh napsaný pro EQMM nás zavádí do Londýna v rušný den sobotních nákupů.

Každý přece ví, jak takový zloděj vypadá, ne? Je mazaný, chamtivý a samozřejmě odporný. Člověk nečeká, že zloděj bude mít jasné šedé oči, tmavohnědé vlasy, které se od přírody vlní, a okouzlující úsměv. Nebo že bude pěkně oblečený (ale nikdy nápadně) a navíc bude zdvořilý, že ano? Ale T im Mayberry takový byl - a přece byl zloděj. On tomu ovšem neříkal krást. Říkal tomu Hra a hrál ji jenom o sobotách, kdy neměl nic lepšího na práci. Začalo to takhle: Nejdřív šel do papírnictví a koupil krabici odznaků v plastických obalech, jaké se nosí na konferencích. Stovka jich stála kolem jedenácti liber. Pak koupil sadu písma - stačila dětská tiskárnička, protože měl pevnou ruku - stála šest liber padesát pencí. Celé ho to nestálo ani dvacet liber. Další bylo vybrat nějaká vhodná jména. Solidní, prostá, spolehlivá, aby se hodila k jeho vzhledu. Charles Bingham. Steven Hadfield. George Murray. James Hawthorne. Sto jmen na sto sobot. Vytiskl tahle šikovná jména na kartičky, které se pěkně vešly do plastikových obalů. A ke každému přidal slovo: PŘÍRU ČÍ. Bylo to snadné. Mohl to udělat každý. I vy byste to mohli udělat. Odznáčky však byly jen první krok k celé hře. Základní příprava, aby se tak řeklo. Vlastní hra začíná v stanovenou sobotu a musí skončit týž den. Obtížná část, opravdu nesnadná, je nakupovat v správném obchodě, v němž začne hra. Musí to být obchod, kde je mnoho lidí. Obchod, v němž se prodávají věci, které se kupují často, většinou ve větším množství a rychle. Obchod, v němž je příliš málo prodavačů - a taky takový, v němž prodavači nenosí uniformy nebo pracovní pláště, ale jen slušné šaty, tmavomodré nebo černé s bílou košilí. A co je ze všeho nejdůležitější, takový obchod, kterého nebylo pro tuto hru v poslední době použito. Nejlepší je velký obchodní dům, kde je nával. V íte, jak to vypadá, ne? My všichni víme, jaké to je. Vletíte dovnitř, popadnete, co potřebujete, dřív než po tom sáhne ta tlustá ženská v baretu nebo ta protiva v umaštěném šátku, co vypadá tak poťouchle, a pak se rozhlédnete, kdo by se vás ujal. Rozhlížíte se a rozhlížíte. Jsou tam dva prodavači, hledají červenomodrý plášť ve velkém čísle, tři stojí v rohu a smějou se, jeden se dohaduje s vedoucím o dovolené a jeden opravdu obsluhuje zákazníka. A vy tu stojíte s kreditní kartou v ruce, jste připravena platit - a nikdo si vás nevšímá. To je k zlosti! A pak se objeví On - příručí Charles Middleton. T o jméno má na odznáčku na pravé klopě. A je tak vlídný, tak sympatický, tak ochotný vám pomoct. »Ty dva svetříčky a tu sukni, paní? Pěkně se k sobě hodí, měla jste šťastnou ruku. Bude to dělat něco přes padesát liber, musím si to ještě ověřit. Za okamžíček jsem zpátky,« řekne a mile se usměje. Díváte se za ním, spokojeně se rozhlížíte kolem a máte takovou radost, že jste udělala šťastný objev a že je to výhodná koupě, těší vás, že jste ty druhé dvě předešla, a teď když vás obsluhuje takový příjemný mladý muž, trpělivě čekáte. Za minutu tu bude. Propána. T é zrzavé to trvá, než se pro ten svetřík rozhodne. Vždyť je o dvě čísla menší a ta barva jí absolutně nesluší. A koukněme na tamty dvě, jak se tahají o ty kalhoty. Jestli nedají pozor, zůstane nakonec v ruce každé jedna nohavice. Ale čas utíká a vy potřebujete zajít ještě do dalších oddělení. Už aby se ten chlapík vrátil. No ne, to by člověk nevěřil - támhle je Mavis, co bydlela vedle nás, ta ale sešla! Nazdar, drahoušku! Vypadáš báječně! No ano - právě jsem sem zaskočila a dostala jsem hned, co jsem chtěla. V íš, jak je to někdy s tím nakupováním hrozné. Našla jsi, co jsi chtěla? No to je smůla, s velkými čísly je vždycky potíž. Ostatně s malými také. Čekám, až ověří mou kartu - to víš, když víc kupuješ, tak to kontrolujou. Musí se přesvědčit. Asi to chvíli trvá, než se dovolají. Zvlášť v sobotu, když se hodně nakupuje. Abych nezapomněla, jak se daří Harrymu? Pořád ještě s těmi svými zády nechodí do práce? To se ví, taková věc se vleče. Jak dlouho už je doma? Devatenáct měsíců? Pane na nebi! Hnedle tak dlouho jak ten trouba s mými svetříky, sukní a kreditkartou. Radši se po něm půjdu podívat. Už je pozdě, má milá. Ten příjemný mladý prodavač byl T im Mayberry. Hra je v plném proudu. V aše dva pečlivě vybrané svetříky a sukně byly hozeny zpátky na pult a postupně je popadla krátkozraká stará paní, dospívající dívka a chlapec hledající laciný dárek pro sestru. Jedna kreditní karta, vaše kreditní karta putuje z obchodu v náprsní tašce T ima Mayberryho. Protože T im jde na sobotní nákup. Jestli potřebuje něco do bytu, něco obzvlášť pěkného, jako třeba nový opékač topinek, nové záclony, polštář, podnožku, příbory a tak dál, jde to hned koupit. Jak by člověk očekával, má výborný vkus. Když přijdou k němu do bytu přátelé, žasnou, že žije v takovém přepychu při poměrně malém platu, jaký má v zaměstnání. »Trochu štěstí a dobré hospodaření,« řekne ledabyle. »Musíte si udělat rozpočet a vyšetřit peníze na to, co opravdu chcete.« A přátelé, kteří vždycky rozpočet překročí a kteří by potřebovali víc peněz, moudře pokyvují hlavou a nejradši by ho nakopli. T im by byl překvapen, kolikrát by ho lidé, lidé, které má velmi rád, málem nakopli. Ale nikdy to neudělají. Je to přece jen náš T im, ne? A náš Tim je náš T im. Skřípou zuby, ale usmívají se. To můžete taky - až na to, že Tim nakupuje za vaše peníze. To, co potřebuje, aby měl svůj komfort a cítil se dobře v příjemném prostředí, je první na seznamu věcí, které v sobotu nakupuje. Pak když překročí své vydání a potřebuje peníze, pokračuje v dalších nákupech. Elektrické přístroje. Hodinky. Fotoaparáty. T u a tam něco ze stříbra. Nic, co by překročilo limit útraty v obchodě. Nic, co by přimělo prodavače, aby si dal telefonicky ověřit úvěruschopnost. Ó ne. Pracuje rychle a klidně. Je znám jako dobrý pracovník - jeho šéf pan Simmons má o T imovi vysoké mínění a jak léta plynou, spoléhá na něj víc a víc. Vždyť se ukazuje, že T im vlastně řídí celé oddělení. Když je T im se sobotním nákupem hotov, naloží věci do vozu. Pak pečlivě roztrhne kreditní kartu na dva kusy, samozřejmě že v rukavicích, zabalí je do papíru a vloží do obálky. Pak roztrženou kreditní kartu pošle do kreditní banky. Koneckonců člověk nechce, aby se dostala do rukou špatným lidem, ne? Lidem, kteří nevědí, kdy přestat. Týž večer, v úplně jiném oblečení, že by ho jeho přátelé stěží poznali, kdyby ho viděli, prodá T im přebytečné zboží, které získal, některému z těch ochotných kupců, s nimiž za tímto účelem udržuje styky - a samozřejmě bere jen hotové peníze. A pak má celou neděli na odpočinek. Sobotní nákupy dovedou být pěkně únavné. Bylo to jedné soboty v srpnu. V ečer předtím si T im vyrazil, ale měl nové děvče, a tak ho čekala vyhlídka na dlouhé dvoření, nežli se vytvoří pro něj uspokojivější vztah. To jest takový, který by jeho požadavky uspokojil. Měl všechno, co v tu chvíli potřeboval, a dokonce měl v bance peníze. Ale nudil se. Srpen, pomyslel si. Výprodeje. Čas zahrát si Hru. Pečlivě se oblékl a šel do velkého obchodního domu. Vybral si hudební oddělení jako nejpříhodnější místo, kde začít. Občas jsou lidé do muziky celí pryč. Asi za čtyři minuty se objevil z prostoru za závěsem velký pěkně oblečený muž se zpocenou rudou tváří, ale s vítězným výrazem, a nesl si v jedné ruce kompaktní sbírku desek a v druhé peněženku. T im se k němu tiše přiblížil. Po deseti minutách vyšel z obchodu a kráčel ulicí, snaže se dostat se co nejdál od obchodního domu a od muže s rudým obličejem, který měl tak naspěch. Zastavil se v jedné kavárničce, dal si kávu a odnesl si ji ke stolku vzadu a tam si dalších deset minut cvičil podpis jakéhosi G. Bannermana - což byl úkol celkem lehký, protože G. Bannerman byl zřejmě člověk, který měl obvykle naspěch. Podpis stěží představoval víc než iniciály a pár křivých čar. Protože podpis se u každého člověka dost liší, bude stačit jen přijatelné napodobení klikyháků G. Bannermana - a omluvný úsměv, jak je člověk nervózní, když zápasí s potížemi při podepsání malého kluzkého papírku na skleněném pultě. Zákazníci podepisující účet kreditní karty mají tu obvykle málo místa, tísní se a vmáčknou se tam, kam to jde. Tim dopil kávu - až ho překvapilo, jak byla dobrá. Když tak o tom přemýšlel, mohl potřebovat pěkný elektrický kávovar. Zkoušel filtrační přístroje a zjistil, že káva z nich nemá dost výrazné aroma. Ne - kávovar mít musí. A samozřejmě elektrický kávomlýnek. A různé exotické zrnkové kávy, z nichž by si připravil vlastní směs. To bude bezvadná nedělní zábava - už teď se na to těšil. Nejdřív ten kávovar. Šel několik bloků dál a našel obchod, opravdu docela dobrý obchod, a vybral si kávovar, jaký se mu líbil. Vysoký, pěkného tvaru, ten dodá eleganci jeho kuchyni. Odnesl ho k pultu a ukázal kreditní kartu. Prodavač se usmál a šel pro příslušný formulář. Tim se zatím rozhlížel po obchodě a řekl si, že cestou domů nesmí zapomenout koupit si také smetanu. Vlastní směs kávy, kterou objeví, si zaslouží tu nejlepší smetanu. A možná nějaké sladké pečivo. »Dovolte, pane, rád bych si s vámi promluvil.« Byl to vedoucí. »Prosím?« usmál se sebejistě Tim. »Co můžu pro vás udělat?« »Mohl byste se mnou na chvilku do kanceláře?« Tim mrknul na hodinky. »Já opravdu nemám čas, mám schůzku se svou ženou - už jsem se vlastně opozdil.« »Nebude to dlouho trvat - tudy prosím.« Vedle vedoucího stál ještě jeden člověk. Silný a velký, a ten se neusmíval. T im tedy šel. Nedovedl si představit, co se zvrtlo - sebral tu kartu teprve před hodinou. Kreditní banka nemohla žádným způsobem v tak krátkém čase upozornit všechny obchody, že karta byla ukradena. Seznamy nákupů se vydávaly jednou týdně, ne denně, a cena kávovaru byla pod limitem, od nějž výdaje podléhají hlášení. Bylo to moc divné. Možná že to je úplně kvůli něčemu jinému. Ale nebylo. »Můžete se legitimovat, pane... ehm... Bannermane?« zeptal se vedoucí, když vešli do jeho kanceláře. »Ne - bohužel jsem si vzal jen kartu a nějaké drobné, když jsem šel ven. Pospíchal jsem, mám schůzku s manželkou,« vysvětloval T im s upřímností, s jakou mluví muž s mužem, když jde o ženy. »Ale tohle je ukradená kreditní karta, pane,« řekl vedoucí. »Budeme vám ji bohužel muset zabavit a vás zadržet, než přijde policie. Už je na cestě.« Vedoucí vzal ze stolu nějaký papír a ukázal ho T imovi. »Tady ji máte, pane. V novém seznamu, který přišel dnes ráno. ,G. Bannerman'. Ukradena před dvěma týdny.« Tim byl hluboce šokován. Vzpomněl si na muže s rudým obličejem, kterému vzal kartu. Na toho muže, který tak pospíchal! Používal kartu, která byla ukradena před dvěma týdny! Sakra práce! Někdo neuměl hrát Hru.


Přeložil Jan Pištěk (c) Nakladatelství Ivo Železný (c) Bantam Doubleday Dell Magazines


Autor:






Hlavní zprávy

Další z rubriky

Britská premiérka Theresa Mayová (28. června 2017)
Sklíčená Mayová prosila Junckera o pomoc s brexitem, píše německý list

Sklíčená britská premiérka Theresa Mayová prosila předsedu Evropské komise Jeana-Claudea Junckera o ulehčení odchodu Británie z EU, napsal německý deník...  celý článek

Ohňostroj vyděsil obyvatele Paříže. Lekli se, že jde o útok
VIDEO: Půlnoční ohňostroj vyděsil Pařížany. Báli se útoku teroristů

Mohutné rány vyděsily v neděli o půlnoci mnoho Francouzů a turistů v Paříži. Mnozí z nich se báli dalšího teroristického útoku. Naštěstí to ale byl jen...  celý článek

Americký bombardér B-52 během nízkého průletu nad dráhou mošnovského letiště
Americké bombardéry mají mít stálou pohotovost jako za studené války

Americké letectvo se kvůli napětí se Severní Koreou chystá na možnost, že strategické bombardéry B-52 budou stejně jako v dobách studené války v neustálé...  celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.