Tyto snahy pak také většinou provází politická bitva. Důvodem nejsou pouze nějaká maastrichtská kritéria, ale svobodný obchod a globalizace.
Hřiště, na kterém si mohou vlády dělat se svými občany, co chtějí, je naštěstí pořád menší. S měnou většiny zemí se volně obchoduje a ten, kdo neodpovědně hospodaří nebo se nekontrolovaně zadlužuje, vystavuje svoji měnu (a celou ekonomiku) nestabilitě a riziku.
Investoři - a s nimi i pracovní příležitosti - budou přicházet pouze tam, kde není daňový systém nepřátelský vůči podnikání apod. Ve všech vyspělejších zemích navíc stárne populace.
Neexistuje však žádný jednoduchý mustr, podle kterého postupovat, škrtat či reformovat. Každá reformující se země má jiné výchozí podmínky. Ale srovnejme se se Slovenskem, které s námi má dosud hodně společného.
Aktuálně především to, že větší balík reformních zákonů tam také čeká v parlamentu na schválení. Hlavní rozdíl je v rovině politické. Slovenská vládní koalice voliče nepřekvapuje, dělá teď pouze to, co před volbami říkala, že dělat bude.
Špidlova vláda v tomto ohledu snese spíše srovnání s vládou kancléře Schrödera, který také musí občanům vysvětlovat, proč před volbami záměrně "zatajil skutečný stav veřejných financí".
Slovenská reforma má liberální koncepci, zmenšuje stát, zjednodušuje pravidla. Naše vláda chce snížit zadlužení, ale stát a byrokracie se jí pod rukama rozrůstá. Slovenská reforma je také odvážnější. Razantní přesun výběru daní do daní nepřímých způsobí daleko větší nárazové zdražení, než o kterém se mluví u nás.
