Předtím jen stále oznamovalo, že vojska pěti armád Varšavské smlouvy překročila hranice Československa bez souhlasu ÚV KSČ. Půl hodiny nato se nad Libercem začala ozývat střelba a k nám na chirurgii začali vozit první raněné. A nebylo jich málo, naopak.
Do té doby mě v životě nenapadlo, že se u nás potkám s válečnou chirurgií, kterou nás učili ve škole a které jsme nevěnovali příliš pozornosti.
Bylo to pro nás něco vzdáleného a najednou pod suchými praskavými zvuky střelby to byla skutečnost, válečná realita okupace.
Pod prapory záchrany socialismu, ve jménu komunistických ideálů umírali najednou nevinní lidé. Zážitky zůstávají v živé paměti, i když uplynulo mnoho let a cizí vojska odešla.
Znovu se ptám, proč byla tenkrát prolévána krev civilistů, proč se pod koly tanků ocitaly sanitky?
Ta odpověď je až příliš současná a aktuální.
Jsou vize, které někteří chtějí prosadit i proti vůli ostatních. Někteří chtějí diktovat těm druhým, co mají dělat, co mohou dělat, co nesmějí dělat, co si mají myslet. Chtějí rozhodovat o tom, co je, a co není správné. Bohužel jsou pořád mezi námi lidé, kteří mají pocit, že oni mají právo rozhodovat o osudech jiných, že znají lépe běh světa, že musí být po jejich. Trvají na tom, že jen jejich představa a uspořádání společnosti je správné.
Jsem přesvědčen, že většina z nás vyznává principy demokracie, kdy rozhoduje většina s ohledem na ostatní. Tyto principy se zakládají na veřejných debatách, na politických střetech a na soutěži myšlenek, názorů a projektů. Napsáno to vypadá jednoduše a přehledně, ve skutečnosti jde o jemné předivo, neustálé vyvažování a hlavně diskusi.
Jde o složitý a náročný proces se spoustou neznámých a proměnlivých veličin, ale toto vše má jedno společné – respektování pravidel a rámce demokratické společnosti vytvářeného generacemi. Prosazování svých představ a projektů v takto uspořádaném světě se odehrává za dohledu ostatních, pod dozorem celé společnosti.
Mějme však na paměti, že jsou i projekty a projektanti, kteří s veřejným názorem počítají, jen pokud není v rozporu s jejich vlastními cíli. Zdánlivě respektují řád, třeba parlamentní demokracii, jakou máme u nás, zdánlivě vstupují do oné soutěže myšlenek a projektů, do soutěže politických stran. Zdánlivě se chovají standardně, a zdánlivě jim tedy patří místo na soutěžním poli, v demokratických institucích. Zdánlivě.
Známe je dobře, od února 1948, od dob okupace v srpnu 1968 a od doby, která po vpádu tanků nastala. Nezměnili ani název, ani ideologii. Pozůstatky komunismu stále existují.
Se svou vizí násilného prosazení svých cílů, s uspořádáním společnosti, která má daleko k oné demokratické soutěživosti, ve které se nyní pohybují, kterou jen zdánlivě přijali.
A jako mě během studií nenapadlo, že se stanu na čas válečným chirurgem, že na vlastní kůži zažiji onen dech války a budu ošetřovat střelami zraněné lidi, nemůže nikdo ani dnes předvídat vše, co ho může zítra potkat. Se zkušenostmi, které už nyní máme, však můžeme řadu věcí ovlivnit, jen nesmíme zapomínat, že mezi tím, co žijeme a co bychom mohli i proti své vůli žít, je pouze docela tenká linie.
V tom vidím odkaz 21. srpna 1968. Záleží jen na nás, jak se budeme k demokracii chovat a zda ji ubráníme před pokusy o návrat před listopad 1989.
Proto si musíme výročí srpna 1968 připomínat.
