Duty free se zde neprojevilo pouze v cenách občerstvení, které skutečně působí dojmem naprostého osvobození od všech daní i obchodních marží.
Zcela "osvobozeně" - od svých mandátů i povinností - se tu chovali zejména samotní poslanci.
Prim hráli zástupci nejsilnější vládní strany. Se vstupem do Poslanecké sněmovny odložili vždy v šatně spolu se svrchníky i své koaliční závazky a začali hlasovat spolu s komunisty.
Působili tak trochu jako neomalený manžel na firemním večírku, který hned po příchodu zanechá svou zákonitou choť u dveří a jde se bavit s milenkou. Až bude odcházet, manželku si u těch dveří zase vyzvedne...
V politice se tomu říká flexibilita. A tou v Poslanecké sněmovně disponovali zjevně všichni. Lidovcům nečinilo problém na půdě parlamentu odsoudit "křišťálově čisté" podnikání premiéra Grosse a zároveň s ním klidně pokračovat ve společné vládě.
Komunistům nevadilo naopak vládu na mítinku roznést na kopytech a v parlamentu rozhodně podpořit.
Jaký však div u strany, jejíž představitelé dokáží dopoledne na Džbánu hřímat o nadvládě kapitálu a tržním teroru a odpoledne už v parlamentu nenasytně shrabovat všechny ty příplatky, příspěvky a prebendy, které jim ona nenáviděná ruka trhu neviditelně nabídla. Inu, proletáři...
Přes to všechno to nebyl zas tak špatný parlament. Ano, poslanci zde často nebyli přítomni, duchem, nebo i tělem, hlasovali pro nedomyšlené zákony, nebo naopak důkladně promyšlené finty, hájili víc zájmy svých donátorů než svých voličů.
Ale jak říkal Cromwell: "Když zasedá parlament, nikdo si nemůže být jistý životem a majetkem." A z toho pohledu jsme byli zatím nejhoršího ušetřeni. Snad to tak zůstane i do budoucna...
