Milena Dvorská však zemřela o den dříve. "Byl to pro mne nesmírný šok, větší, než jsem čekala. Podlomila se mi kolena. Říkala jsem si, že snad umřela šťastnější, když jsem se jí alespoň já vrátila," pokračuje Julie.
Rozhovor pro iDNES.cz poskytla přes Skype ze zahraničí, kde našla práci. Ve které zemi nyní žije, upřesnit nechce.
MATKA
|
Trochu jsem se bála chladné reakce rodiny. Táta se vyjadřuje jako frajer a rocker i v situaci, která se k tomu příliš nehodí. Navíc si myslím, že není možné, že by mojí mámě bylo jedno, že jí umřela matka. Ať už byla jakákoli, ať už si cokoli namluvila, že k ní cítí, necítí, cítila, nebo necítila v minulosti.
Odešla jste od rodiny. Bylo to těžké dostat se ze sektářského prostředí?
Rodičům vadil můj vztah s přítelem Danslavem Slavenským, se kterým jsem se seznámila na internetu. Museli jsme se dvakrát rozejít. Stejně jsem se s ním ale tajně scházela.
Naše rodina žije hlavně z půjček od bank a příspěvků od svých "oveček". Poslední kapkou k odchodu pak bylo, když se ukázalo, že bych se musela zadlužit, brát si také půjčky. Nechtěla jsem to podporovat, přidat se, uvázat si na krk dluh.
Sektáře Parsifala odhalila v Belgii nešťastná láska jeho dcery |
Loni v listopadu se vašemu příteli podařilo dostat se do vaši rodiny. Chtěl vám pomoci odejít, rodiče mu od začátku moc nedůvěřovali. Vám navíc chyběly doklady...
Přístup rodičů byl pro mě nepochopitelný. Nejdřív jsem myslela, že se jim snad Dan zamlouvá. Mluvil s matkou, domnívali jsme se, že je vše v pořádku. Další den jsem ho vyprovodila na nádraží, když jsem se vrátila, řekla jsem tátovi, že mne v noci požádal o ruku a chceme se vzít. Táta mi na to řekl, že se musíme rozejít.
Proč takový obrat?
Říkal, že Dan ho nikdy neuzná ve smyslu mesiáše. Rodiče partnera musí schválit ve smyslu náboženství a jemu nevěřili, že ho uzná. Danslav by musel být na sto procent přesvědčen, že můj otec je mesiáš. Viděla jsem ho potom, jak klečí před matkou a sliboval jí, že na mne bude hodný. Vypadl zničeně. Ráno mi rodiče znovu řekli, že se máme rozejít. Nechtěla jsem, až táta mámě řekl: "Jestli se s ním nerozejde, znamená to, že to nejsme My." To mě v tehdejším rozpoložení mysli zlomilo.
Co vám běželo hlavou, kam vás to víc táhlo?
Měla jsem na to téměř rok, začala jsem přemýšlet, jak to vlastně žiji, žijeme. Sice mi dlouho trvalo, než jsem se zbavila onoho "vymytého mozku" a dovolila si přemýšlet jinak. Mezitím jsem čekala na pas. Chtěla jsem se odtamtud dostat, chtěla jsem se osamostatnit. Abych mohla žít s Danem, musela jsem utéct. To bylo nejsilnějším hnacím motorem.
Kdy se vám podařilo utéct? Bylo složité dostat se tajně z domu?
Přes českou ambasádu v Belgii jsem dostala pas 27. října a 4. listopadu jsem utekla. Byla to spontánní reakce na to, že jsem byla už na pokraji nervového zhroucení. A taky chtěli, abych si vzala půjčku. Nemohla jsem odjet uprostřed dne, všichni věděli, co kdo dělá a kde je. Musela jsem odjet brzy ráno. Šla jsem s kufrem po schodišti z druhého patra a měla takový strach, až se mi dělalo mdlo. Kdyby mě někdo našel s kufrem na schodech v pět hodin ráno, nevím, jak bych to vysvětlila. Šla jsem garáží, venku už na mě čekal taxík, odvezl mě na nádraží.
Chtěla jsem rovnou k Danslavovi, ale dohodli jsme se, že bude praktičtější, když pojedu do Čech. Jela jsem pak vlaky a autobusy, které mi vyhledal.
Ke komu jste zamířila jako první?
Nejdřív jsem se stavila za jedním kamarádem. Je to Slovák žijící v Praze. Kontakt na babičku jsem neměla, ona ani nevěděla, že jsem v Čechách. Proto jsem o telefonní číslo volala vám.
Jak babička zareagovala, když jste jí zavolala?
Nejdřív nemohla pochopit, která Julie jí volá a nemohla vůbec věřit svým uším a byla strašně ráda. Byla z toho pak několik dní v šoku. Vypravila jsem se za ní hned po telefonátu, trvalo mi asi hodinu, než jsem se k ní dostala. Nemohla jsem ale sehnat taxika, měla o mě už strach. Jak jsme se viděly, hned jsme se objímaly, stále tomu nevěřila. Říkala, že pořád doufala, že se objevím. Byla jsem vlastně jediná, koho znala. Naposledy jsme se viděly, když mi bylo necelých pět let. Mou sestru viděla jako miminko.
Pamatovala jste si ji?
Ano, velmi dobře. Vyprávěla jsem jí, jak jsme spolu tenkrát chodily do parku, jak jsme byly na chalupě. Byla moc ráda. Naštěstí si z dětství pamatuji hodně, všechny své příbuzné. Pamatuji si i na Prahu, připadá mi teď mnohem veselejší, jasnější. Zjistila jsem tady, že veškeré mé sny se odehrávají v Praze. Nejsou tam ta klasická panoramata, ale je to Praha. Je to zvláštní, magické setkání.
Kdy jste se s babičkou viděly naposledy?
Bylo to 16. prosince, když jsem se s ní přišla rozloučit. Druhý den jsem totiž odjížděla, mám práci v zahraničí. Kdybych to neudělala, neviděla bych se s ní už vůbec. Jsem strašně ráda, že jsem se s ní šla rozloučit, ale nenapadlo mě, že to je navždycky. Den před Štědrým dnem jsem se chtěla vrátit, zajít za ní.
Nechybí vám, přestože jste se chtěla odpoutat, vaše rodina, kterou jste nechala v Belgii? Museli jste mít pevné vazby, když jste žili svým způsobem v izolaci...
Nejvíc mi chybí nejmladší bratři. Je těžké s nimi být v kontaktu, všichni si tam všechno řeknou. Rodiče mi napsali, že jestli uteču za Milenou, zradím je. Od té doby jsem se jim neozvala. K Vánocům jsem si psala jen se sestrou, tou čtvrtou, vím, že se jí můžu svěřit. Ostatní jsem jen pozdravovala, z druhé strany moc zpráv nemám.
Rodiče ani neznají okolnosti vašeho útěku, nevěděli, že se s babičkou setkáte. Myslíte, že to pochopí?
Doufám, že to nebudou brát jako zradu. Byla bych strašně nerada, aby se stalo to, co mezi mojí mámou a babičkou. Určitě bych se vynasnažila to nějak urovnat, nenechala bych to tak. Vždyť i proto jsem šla za babičkou.
