Symptomatický pro knihu Petra Hájka (1951), zástupce vedoucího Kanceláře prezidenta republiky Václava Klause, která se v pěti esejích snaží demaskovat mystifikace a brojí proti nim, je už její název – Smrt ve středu. Tím totiž takovou mystifikaci předvádí: přesný název by měl znít Smrt v centru politického spektra.
Takový titul by však nebyl přitažlivý, neevokoval by vzrušivou zábavu, která je hlavní potřebou soudobé zážitkové společnosti; neodpovídal by event marketingu, tedy marketingu, který pracuje s událostí jako s něčím, co obsahuje napětí. I když – znovu připomeňme – právě tento událostní marketing je centrem Hájkovy kritiky.
Jedinečnost ODS v dějinách
Hájek svoji dovednost na poli event marketingu už předvedl na konci 90. let, kdy pro ODS vedl volební kampaň. Na poslední chvíli vyrukoval s heslem "mobilisace“. Věděl, že je událostí, která v porevoluční politice zatím nebyla použita, a tudíž bude mít pro voliče svůdnost panny. A měla. Rovněž moc dobře ví, že dnešní chaoticky pospojovaný svět se pro řadové občany stává těžko rozluštitelným rébusem, což vzbuzuje poptávku po vysvětleních, která sice musí odpovídat hladu po originalitě, ale zároveň kolaborovat se zažitými (českými) komplexy (jsme stále zrazováni, i když jsme nejlepší) i hospodskými teoriemi o spiknutích (zamaskovaných socialistů různého druhu). Tuto koláž, podanou živým jazykem sociologicko-marketingových harcovníků, pak ve Smrti ve středu spojuje nepřehlédnutelná nit: nezastíraná adorace současného prezidenta, který z knihy vychází jako poslední zachránce modré, socialisty různého druhu stále ničené planety.
o knizePetr Hájek: Dokořán, Praha 2009, 256 stran, doporučená cena 265 korun. |
"V Čechách poprvé v dějinách vznikla institucionalizovaná politická pravice, občanská pravicová strana,“ tvrdí Hájek o Klausem založené ODS. "Znovu připomeňme, že v předválečné, meziválečné ani poválečné době na evropském kontinentě žádná občanská pravicová strana nevznikla. Mezi pravicové strany (bývají) občas řazeny strany křesťanské, které částečně stály na konzervativních hodnotách, ale skutečný étos jejich poselství byl primárně sociální a socialistický,“ pokračuje Hájek. "Vznik ODS je proto unikátní a neopakovatelný paradox (...) spojený s fenoménem Klaus.“
Tato tvrzení jsou samozřejmě produktem event marketingu: založení ODS je pro autora větší událostí než pád komunismu a konec bipolárního světa. Slova konzervativní pouze zneužívá. Vyjdeme-li z klasické definice konzervativní politiky anglického filozofa Rogera Scrutona, pak by ODS musela bazírovat na tradici a zvyklostech (jenže na jaké tradici může v Česku trvat? – na socialistické, masarykovské či rakousko-uherské), na slušnosti (divoká privatizace byla pravým opakem tohoto konzervativního přístupu), na principu dědictví (to jde tam, kde jsou zákony vybudovány na víře v Boha, což v naší ateistické zemi neplatí) a nedotknutelnosti soukromého vlastnictví jako nezbytné součásti podmínek zdravého života (privatizaci bank za ODS musela provést až ČSSD a restituce podporovala jen selektivně). Snad jen víra ve svobodu člověka proti kolektivu je hodnotou, kterou ODS nelze upřít.
Našel nového Otce
Nemá cenu opakovat bonmoty už publikované v některých textech o Smrti ve středu: kupříkladu že útok na newyorská dvojčata byl mystifikací, že bin Ládin neexistuje, že 21. srpna 1968 nedošlo k okupaci Československa nebo že se děti ve školách nemají dozvědět o existenci široce sdíleného přesvědčení, že svět stvořil Bůh, který se nejmenuje Darwin. Takhle jednoduché nesmysly kniha explicitně neobsahuje, ač taková slova tam najdeme. Hájek si je vědom staré rabínské moudrosti, že každá lež, aby ve veřejném prostoru zdomácněla, musí obsahovat kus pravdy – a přesně na tomto principu je kniha postavena.
Média skutečnost života již vzhledem ke své estetice, kterou jim právě event marketing vnutil, nemohou nikdy postihnout v úplnosti; jejich obraz světa je selektivní a fragmentární. Svoboda informací tudíž může existovat jen v pluralitě oněch jednotlivých, vždy redukovaných obrazů; jenže Hájek redukovanost jednotlivostí vydává za zlovolnost celku. Proto je tak obtížné s ním vážně debatovat i tam, kde by se chtělo či mělo. K tomu ještě přistupuje autorova názorová sveřepost: trvá na tom, že dnešní svět – zvláště po zvolení Baracka Obamy – je už jen a pouze v rukou socialistů různého druhu: i neokonzervativci, "neoconi“ jako G. W. Bush či Cheney, ale i kancléřka Merkelová, prezident Sarkozy, významní lidé s vlivem na republikánské špičky, nemluvě o antiklausovcích v ODS, jsou podle něj socialisté či bývalí trockisté a bolševici. Kdežto Česká republika pod vedením Václava Klause byla poslední baštou konzervatismu v naší civilizaci. Kdyby tyhle schválnosti a sveřeposti z knihy tolik netrčely, mohla by být Smrt ve středu snad i zábavným čtením bourajícím některá klišé. Jenže zábavnost je pro Hájka málo, ještě tu musí být i veliká závažnost!
Petr Hájek svoji metodu práce nepřímo a nechtěně popisuje v partiích o novinářích – ti jsou dle něho prorostlí vetřelcovým tělem a zamořeni metabolismem (manipulace). A důslednou aplikací Hájkovy metody na Petra Hájka můžeme konstatovat, že tento muž vlastně už neexistuje. Adorací svého nadřízeného se proměnil v jeho klon: zemřel v náruči Václava Klause, v němž našel náhradního Otce. Jeho život je tím naplněn.
