Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Smrt Kamily očima vraha II.

  1:00aktualizováno  1:00
Přinášíme další část textu věnovaného brutální vraždě Kamily Čentákové z Bíliny. Na základě zpovědi Jakuba Procházky i rozhovorů s příbuznými sepsal Radek Hromuško příběh Kamiliny smrti z pohledu vraha. Článek vychází se souhlasem jeho rodičů i rodičů oběti.
Ilustrační koláž - vražda v Bílině

Ilustrační koláž - vražda v Bílině

SPECIÁL: Pozadí bílinské vraždy

SMRT KAMILY OČIMA VRAHA: předchozí část zde

"Během letošního roku jsme se totiž doopravdy vídali každý den, krom asi tří výjimek. Za tu dobu se sice náš vztah logaritmicky prohluboval, Kamilčin zájem o sex, vášeň, či dokonce něhu však bohužel ochaboval. Možná se není čemu divit, je to přeci jen dlouhá doba... To ji však nezprošťuje zodpovědnosti za všechna bezpráví a křivdy spáchané na mé vroucně milující osobě!!!" Jakub

Kamilčin mobil vyzváněl. Připadalo mi, že snad celý svět musí slyšet ten vyzváněcí tón.

Tonda se schoval za garáž a pod kabátem svíral paličku. Vypadal jak gangster ze špatného filmu.

Prstem jsem shazoval sníh z branky. Doufal jsem, že Kamča telefon zvedne. Moc jsem ji chtěl slyšet. Moc jsem se chtěl omluvit. Zoufale jsem se chtěl ponížit jako tisíckrát před tím.

Zároveň jsem se i bál. Co když Kamča ten telefon zvedne. Hlava se mi bouřila. Řítil jsem se prostorem a jediný pevný bod byla branka, u které jsem stál, a světlo za oknem, které se lehce mihotalo.

"Ano Kubíku…" Její hlas, sladký, něžný hlas. Miluji ji a nenávidím. Odi et amo.

"Kamčo, víš já se ti moc chci omluvit. Udělat si s tebou hezký večer. Víš, já chtěl, aby ten dnešek byl jiný. Zase jsem to nevydržel. Odpusť mi to, lásko."

Zadrhával jsem se strachem. Moc jsem si přál, aby mi odpustila. Aby vyšla ven v těch plesových šatech a šla se mnou do Kornoutu. Chtěl jsem si ji schovat v náručí a bláznivě líbat na krk. Moc jsem si přál, aby se bránila mým polibkům. Moc jsem ji chtěl chránit před celým světem. Já jediný rozbitý rytíř na světě.

"Kubíku, je pozdě. Moc mě bolí hlavička, víš. Půjdu si hajnout, ale zítra si promluvíme, ano?" Sakra, od tý doby, co jsem jí dal deník, co jsem pro ní psal, mě provokovala s hlavičkou. Věděla, jak mě to pokaždé rozzuří. Tou bolestí hlavy mi unikala, vyhýbala se mi a trestala mě. ´Klid, Kubo, klid!´říkal jsem a poslouchal ticho. Mrazivé, výhružné ticho.

"Kamí, pojď prosím. Já vím, že jsem debil, ale mám tě rád a moc se ti chci omluvit. Víš, jak telefony lžou. Prosím, pojď ven." Lampy u cesty vrhaly žlutavý nádech na bílý sníh. Čerstvá peřina se blýskala tisíci jiskřičkami čerstvých vloček.

"Dobře Kubíku, půjdu jen na chvilku k brance, ano?" Chlácholila mne tím hlasem jako malé dítě. "Pojď, Kamí, moc tě potřebuji."

Zavěsila. Kývl jsem na Tondu, že je to v pohodě. Špičkou boty jsem maloval do sněhu ornamenty a čekal. Už ani nevím, co mi běželo hlavou. Cítil jsem podivný klid.

Tiše se otevřely dveře a Kamča vyběhla ven. Usmál jsem se na ní a ona se usmívala na mne. Láska, bože, jak láska umí bolet!

Tak už zase sama.
Praha byla krásná.
Dušan je ale jedním slovem
"policajt"
Tak začneme vše od znovu.
Třeba ten příští
Je ten pravý,
Jediný.
Ale co si to zase
namlouvám.

Kamila, 20. listopadu 2001

Deník Kamily Čentákové

Potichu zavřela branku a stála přede mnou. Vztáhla ruku, aby mne pohladila. Ten její pohyb se mi zařezával do srdce. Byla jediná, která dokázala zklidnit mou rozbolavělou duši. Bolest i štěstí, to je láska. Přivřel jsem oči a po víčkách sklouzla slza.

"Kamí, promiň…" Ruka se jí zastavila ve vzduchu. Stála tam jako socha a dívala se na Tondu. Ten stál stejně nehybně. Asi si myslel, že ho nevidí. Najednou jsem udělal krok ke Kamče. Možná jsem ji chtěl obejmout, jenže Tonda sáhl pod kabát a světlo lampy ozářilo paličku v jeho ruce.

Místo objetí jsem jí přiložil levou ruku na ústa a pravou na zátylek.

Pomalu, jako ve zpomaleném filmu jsem ji strhl na zem. Stín lampy jí tančil po obličeji. Byl to moment, než její obličej schoval stín garáže, u které jsem stál. Jen plamínek v jejích očích zářil do noci.

Názor psychologa

Podle psychologa Jeronýma Klimeše, který případ zná a četl i odborné posudky, by Procházka bez Režnáka a Štencla vraždu vůbec nespáchal.

"Nebýt jich, tak se do toho podle mě Procházka vůbec nepouští. Ten si žil s Kamilou svým životem. Měli svůj styl scházení a rozcházení, měli pořád nějaké hádky. Vrcholem jeho fantazií byl sex na záchodcích v pizzerii, to byla jeho vášeň. Ale tyto nekrofilní sadistické představy, které u něj byly později zjištěny, byly spíš výsledkem až té vraždy."
Dívala se na mne a Tonda mlátil paličkou jako šílený. Osm, deset, dvacet ran, nevím přesně. Byl jako šílený. Najednou přestal a já cítil na ruce lepkavou hmotu. Věděl jsem, že to je krev. Jenže Kamča se na mne pořád dívala a já ji pořád pevně držel ústa, aby nekřičela. Zbytečně, už nemohla mluvit.

Plamínky pořád v jejích očích zářily. Temně a vyčítavě. Cítil jsem, jak se těžce nadechuji. Slzy mi mimoděk stékaly po tváři. Klečící nad Kamilkou jsem zvrátil hlavu dozadu a pozoroval šedé nebe, ze kterého padaly bílé vločky.

Nevím, jak dlouho jsem klečel nad Kamčou. Vím jen, že se Tonda zvedl s paličkou v ruce. Z gumové hlavice kapala krev. Stál tam a vytřeštěně mě pozoroval. Zvedl jsem se a Tonda chytil Kamču za ruce, já za nohy a táhli jsme ji přes zasněžený trávník dozadu ke garážím.

Mlčel jsem a Tonda uhýbal před pohledem na krvácející Kamilku. Její hlava se bezvládně houpala a vlasy nechávaly na sněhu tmavou stopu. Byla to krev. Měl jsem strach z toho, že to je krev.

Do prdele, já ji zabil, běželo mi hlavou. Nesli jsme ji až do mezery mezi garážemi.

"… asi nikoho nepřekvapí, že v září roku 2004 Kamilka nastoupila do prvního ročníku na střední školu, kam jinam, než právě do Prahy. Aby toho nebylo málo, přestěhoval jsem se na její intr, abychom se mohli vidět každý den ráno odpoledne i večer… " Jakub

Petr skákal kolem jako šílený. "Kurva průser, je mrtvá. Do prdele, co budeme dělat."

"Třeba není mrtvá." Prohlásil Tonda nepřítomným hlasem. Petr si klekl ke Kamče a přiložil jí dva prsty na krční tepnu. Čas se zastavil. "Žije, do prdele, ona žije. Probere se a jsme nahraný."

"Musíme jí zabít, fakt musíme, přece nepůjdeme sedět." Nevím, kde Tonda bral sílu mluvit a ještě myslet na vězení. "Debile, to jí chceš umlátit paličkou? To už se ti jednou nepovedlo." Štencl zuřil.

Nikoho z nás už ani nenapadlo Kamče pomáhat. Zachránit ji. Všichni jsme přemýšleli nad tím, jak ji zabít. Jak se jí zbavit. Bylo to zvláštní. Stačilo jen, aby jeden z nás něco řekl a mohlo to být jinak. Připadalo mi, že máme strach ji oživit. Zbývala jen druhá varianta - zabít.

"Petře a co když jí prošlápneme hrudník. Zabije jí to?" Petr se zamyslel. Ohmatával jí hrudník a pak se na nás podíval. "Mno, když se to udělá tak, aby hrudní kost probodla srdce, tak jo." Pravou rukou si hladil bradu.

Minuta ticha. Stál jsem tam jako ve snu, neschopen pohybu.

Tonda mlčel a koukal na Petra, který klečel u Kamči. Asi nikdo z nás nechápal, co se děje. Petr se najednou zvedl a Tonda zkusil pomalým pohybem kop na hrudník. Pak se podíval na nebe a kopl silněji. Jenže noha jakoby nechtěla a cestou ke Kamčinýmu hrudníku ztratila sílu. Úder jen temně zaduněl.

Tonda najednou sáhl do kapsy a vytáhl nůž. Klekl si nad Kamču a začal šavlovat nožem ve vzduchu. Štencl stál nad ním jako v mrákotách.

´Kurva, to snad není možný.´ Podivný obraz mi běžel hlavou zpomaleně. Nevím, jak dlouho trvala ta chvíle, ale najednou jsem odstrčil Tondu. Spadl na zem a já mu vytrhl nůž z ruky.

"Debilové, prokopávat hrudník." Zařval jsem přidušeně. Hlavu jsem měl jako v horečce. Připadal jsem si jako na horské dráze. Ztrácel jsem vědomí a hledal nějaký pevný bod, kterého bych se mohl chytit.

Klekl jsem si nad Kamču. Vnímal jsem její teplo a pozoroval obloučky jejích ňader. Bože, kolikrát jsem je na sobě cítil. Kolikrát jsem si přál se jich dotýkat. Kolikrát jsem mohl to nádherné tělo sevřít.

"Dnešek byl dalším v řadě smutných dnů, kdy jsem Kamilku neviděl. Po dvanácti hodinách v práci jsem už totiž nenašel sílu za Kamilkou jít. No, sílu bych možná měl, ale do telefonu mi bylo řečeno, že mám být raději doma a odpočinout si." Jakub, 15. července 2004

Nůž mě pálil v ruce a její oči mě spalovaly tím plamínkem, který ještě zářil do noci.

´Kdo jiný než její smutný, rozbitý a utrápený rytíř musí být tím vyvoleným. Kdo jiný, viď Kamilko. Neunesu tvoje trápení, lásko, nenechám do tebe kopat. Nenechám tě umírat pomalu. Vysvobodím tě z bolesti, lásko.´

Vím, že jsem zavřel oči a bodal do hrudníku jako šílený. Opravdu jsem nechtěl, aby do ní Režňák kopal, nechtěl jsem, aby na ní Štencl sahal. Bodal jsem a cítil u každého úderu odpor jejího těla. Otevřel jsem oči, nůž jen tak mimoděk opsal křivku vzduchem a ostří přeťalo krční tepnu.

Názor psychologa

"Podle mého názoru se u Procházky projevily patologické prvky až po samotné vraždě. I u relativně normálního člověka po takto mimořádné události vypadá všechno patologicky. Ty sadomasochistické fantazie podle mě vznikly u Procházky až po tom činu," dodal psycholog Klimeš.

Dýchal jsem jak šílený. Srdce bušilo a ti dva stáli nade mnou. Tiše stáli a pozorovali mne. Sklonil jsem hlavu a zavzlykal.

Čas se zastavil a plamínky v jejích očích ztrácely svou sílu. Měl jsem pocit, že zhasínají a ztrácejí se. Loučí se se mnou...

Dívala se na mne a já cítil, že stejně jako já nechápe, co se stalo.

Další díl vrahovy zpovědi zveřejníme příští týden.

Autoři:






Hlavní zprávy

Další z rubriky

(Ilustrační snímek)
Absolventi medicíny nemohou nastoupit do ordinací, stát hledá nápravu

Stovka absolventů medicíny a zájemců o praktické lékařství nemůže pokračovat v dalším studiu. Znemožňuje jim to novela zákona o specializačním vzdělávání...  celý článek

Velkokapacitní vepřín na místě bývalého romského koncentračního táboru v Letech...
Vláda koupí a nechá zbourat vepřín v místě, kde za války trpěli Romové

Vepřín v Letech u Písku zmizí. Vláda se jednomyslně rozhodla koupit ho a zbourat. „Není důstojné, aby na místě, kde zemřelo několik set obyvatel, z toho dvě...  celý článek

Premiér Bohuslav Sobotka přichází na středeční schůzi vlády ve Strakově...
Minimální mzda vzroste na 12 200 korun, rozhodla Sobotkova vláda

Minimální mzda se od ledna 2018 zvýší z 11 tisíc na 12 200 korun. Rozhodla o tom vláda, informoval na Twitteru premiér Bohuslav Sobotka. Od nástupu do funkce...  celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.