A těch peněz na propagandu mělo být tak desetkrát více než na dnešní vysvětlování o radaru USA. Původní text evropské smlouvy však smetla hlasování občanů ve Francii a Nizozemsku.
Od minulého týdne existuje dohoda nová. Posvěcena byla i za české účasti v Lisabonu. Není až tak zásadně jiná. Jenže při její ratifikaci neplánuje žádná země Evropské unie, kromě Irska, referendum. I Mirek Topolánek by text raději schvaloval v parlamentu. Co se stalo?
Proč visí nad starým kontinentem tak velký prapor licoměrnosti? Proč by se o tak zásadním dokumentu nemělo rozhodovat v referendu? Proč se snaží evropští politici obalamutit veřejnost řečičkami, že referenda nejsou v tomto případě potřeba?
Pro koho?
Copak smlouva nemá platit na dlouhá léta a nemá ovlivňovat život všech? Pokud by se například ve Velké Británii uskutečnilo lidové hlasování, smlouva by podle všeho neměla šanci.
Premiér Gordon Brown nicméně referendum odmítá, ačkoli dvě třetiny Britů ho požadují.
Celá situace pouze potvrzuje dlouholeté obavy, že politické elity jsou v případě dalšího rozvoje Evropské unie mnohdy zcela odtrženy od reality. Kdekdo nesouhlasí s Václavem Klausem v některých jeho názorech na Unii, ale že tato organizace trpí zjevným demokratickým deficitem, to je zcela jednoznačné.
Pro koho vlastně projekt integrace kontinentu politici domlouvají? Pro sebe? Pro lobbisty, kteří se motají kolem bruselských institucí? Pro své spolustraníky a příznivce, kterým pak za to nabízejí funkce v parlamentech, v komisích, subkomisích, subkomisích subkomisí?
Deset až dvanáct
Největším neštěstím orgánů Evropské unie je právě jejich obrovská vzdálenost od názorů a postojů obyčejných lidí. Občané se často až následně, když už to provázejí neblahé důsledky, dozvídají o tom, co se v Bruselu či ve Štrasburku upeklo.
Názory, že euroústavu, smlouvu, či jak se bude dokument jmenovat, nikdo ani tak číst nebude, a proto se o něm nemá v referendu hlasovat, jsou nemístné. A aby toho nebylo málo, tak portugalský premiér José Socrates oznámil, že jeho země navrhne na prosincovém summitu Unie vytvoření "skupiny moudrých", jejímž cílem bude zamyslet se nad budoucností EU.
Mělo by to být deset až dvanáct osobností, které by nastínily vývoj kontinentu v letech 2020 až 2030, zvlášť otázku dalšího rozšiřování a postavení Unie v globalizovaném světě. Probůh, jen to ne!
"Moudří" budou kdesi řečnit a nepohne se nic. Jen bude Evropa stále více klopýtat za Amerikou, Čínou a dalšími centry příštích let. A abych ukojil i odpůrce amerického radaru – i o něm bych udělal referendum, po kterém tolik volají. Jenže bych doporučil hlasovat ano pro základnu.
