Zatím se to učí. Tento týden například absolvovala dvoudenní taktické cvičení ve vojenském výcvikovém prostoru Dědice. "Zpočátku mě kluci brali jako holku, tedy jako nejslabší článek," přiznává dívka se samopalem v ruce, pomalovaná v obličeji tmavými maskovacími barvami. "Snažím se je ale dohnat," dodává bývalá gymnnazistka, hodností zatím vojínka.
Nebojí se přiznat, že občas přemýšlí, zda náročný výcvik zvládne. "Nejhorší to bylo při nočním přesunu. V plynových maskách jsme museli do prudkého kopce. Kluci mi ale pomohli," říká. Studentka přiznává, že ji vojančení baví. "Připadám si jako malá holčička, jako bych si pořád hrála, je to suprový," tvrdí, ač zmožená po nočním asi patnáctikilometrovém přesunu a překonávání vodního toku po laně.
Původně chtěla studovat architekturu, ale nakonec si vybrala armádu. "Jsem sportovně založená a mám ráda kolektiv," vysvětluje. Dívka tvrdí, že je sice na vojně teprve krátkou dobu, vždyť ještě nedokončila ani tříměsíční náhradní službu před započetím vlastního studia, ale už cítí, že se mění. "Na většinu lidí se teď dívám jinak než předtím. Myslím, že já za něčím jdu a některé jiné holky, které znám, jsou zatím na pracáku," krčí rameny.
Není si tak úplně jista, zda ji - až bude velitelkou - budou vojáci poslouchat. "Ale co, vždycky jsem byla vůdčí typ," řekne nakonec. "Sakra! Vidíte, vybavuju se s vámi a zapomněla jsem heslo," vzpomněla si najednou. Po chvíli si však heslo vybavila. Ale neřeknu vám ho, to se nesmí," usmála se šibalsky. Nakonec vyšlo najevo, že si slovíčko, které bylo cvičným heslem, trochu spletla, ale protentokrát se nic nestalo. Zatím to bylo jen cvičení.
